Jolana (17): Diety mě dostaly na úplné dno, už mě nepoznávala ani vlastní rodina. Dnes se mám konečně zase ráda

Nějakou tu dietu zkusí za svůj život asi každá žena nebo dívka. Pokud ale touha po štíhlejším těle přeroste v nemoc, nastává obrovský boj vůle, těla i psychiky. Své o tom ví i Jolana, kterou odmítání jídla dovedlo až na okraj smrti. Dnes už jí vzpomínání nedělá takové potíže a přeje si jediné, aby ostatní holky neblbly, nenechaly se zlákat okolím a nepodlehly dnešním trendům.

Mít pár kilo navíc neznamená konec světa

Ne každý má to štěstí, že mu genetika nadělí štíhlé a dokonalé křivky. Pokud už máš nějaké to kilo navíc, měla by ses své tělo naučit mít ráda anebo raději začít cvičit a zdravě jíst. To by ti dnes poradila i mladá Jolana Ta se už v patnácti letech dostala na psychiatrii s poruchou příjmu potravy. Nejedla i několik dní a pila jen obyčejnou vodu. Tělo to samozřejmě nezvládlo a ona se zhroutila ve škole. Tím ale její příběh teprve začíná, ten pravý boj ji teprve jen čekal a nejspíš bude bojovat až do konce života.

Jolana vzpomíná na nejhorší období svého života takto: „Vždycky jsem byla trošku pevnější dítě, ale začala jsem si toho všímat až někdy kolem dvanáctých narozenin. Mamka mi občas říkala, nejez tolik, budeš otylá. Nikdy neřekla tlustá, snažila se mi to říct možná trošku jemně, ale mě bylo jasné, o co jí jde. Nejprve jsem to nevnímala, bylo mi to celkem jedno, nebyla jsem úplně obézní, prostě jen silnější. Jenže když její narážky byly čím dál častější, začala jsem si sama sebe hodně všímat a tlaku jsem jednoduše podlehla.

Sport mě nebavil a jídlo jsem milovala, a než abych se vzdala jen oblíbené čokolády a brambůrek, přestala jsem raději jíst úplně. A ono to šlo, sice jsem byla často unavená, ale kila šla dolů a to mě vlastně nabíjelo. Stačilo mi sníst za den jen jedno jablko a popřípadě ještě grep, pila jsem hodně zeleného čaje a hubla čím dál rychleji. Jednou jsem šla do školy a po cestě se mi udělalo špatně. Kamarádky mě odvedly k doktorce, ta ale uznala, že jsem asi jen málo ráno pila. Matce ovšem bylo už divné, proč jsem tolik zhubla. Začala mě tedy sledovat, i když bez pomoci doktorů. To byla ale chyba.“ Jolanina maminka si myslela, že bude mít sama dceru pod kontrolou, ovšem holky, které trpí anorexií, jsou hodně vynalézavé.

Šlo to příliš rychle

Několik let bojovala Jolana sama se sebou. Jídlo schovávala, a když už musela jíst, snědla před mamkou co musela a pak to na záchodě prostě vyzvracela. Čím dál více se propadala do své nemoci, ale okolí o tom nemělo ani ponětí. Jolana pokračuje ve vyprávění: „Matka byla vlastně spokojená, že už nejsem tak tlustá, takže jí nepřišlo ani moc divné, že jsem tak hubená. Řekla jsem jí, že chodím na aerobik, přitom jsem se každé dva dny v týdnu schovávala na lavičce v parku. Všichni tak byli vlastně spokojení. Jenže nic netrvá věčně a přidávaly se další problémy. Bylo mi čím dál víc špatně a začala jsem náhle odpadávat čím dál častěji. Musela jsem logicky podstoupit řadu vyšetření a po delší době mě odvedli i k psychologovi.

Tomu už jsem moc lhát nemohla a pod tlakem jsem se nakonec přiznala. Slíbil mi, že se můžu léčit ambulantně. Jenže já jsem ani po dvou měsících nedokázala začít normálně jíst a cokoliv do mě matka dostala, jsem vyzvracela, i když jsem už ani nechtěla. Neměla jsem sílu na nic. Jen sem ležela, můj stav byl stále horší, a když jsem nakonec odpadla naposledy, probudila jsem se až v nemocnici. To už byla poslední kapka i pro mě.“  Jolana pomalu začala chápat, co se děje. Když jí doktoři sdělili, že mohla i umřít, rozhodla se konečně, že začne skutečně bojovat.

Jak z toho ven?

Jolana končí svůj příběh takto: „Nikdy by mě nenapadlo, že to může jít takto rychle. Že to může vůbec nechat dojít tak daleko. Dali mě na psychiatrii a tam, když jsem viděla ostatní pacientky, tak moc jsem chtěla být zase normální a hlavně žít. Dnes už zase dokážu jíst, ale občas se přichytnu, jak nad jídlem přemýšlím a pořád mám strach sníst například řízek, přitom bych si ho tak ráda dala. Nejsem úplně vyléčená a myslím, že jídlo pro mě už tak trošku strašákem zůstane, ale určitě se už nevzdávám.“

Váha není všechno a je důležité se mít rada, taková jaká jsi.

Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrařní.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT