Několik let bojovala Jolana sama se sebou. Jídlo schovávala, a když už musela jíst, snědla před mamkou co musela a pak to na záchodě prostě vyzvracela. Čím dál více se propadala do své nemoci, ale okolí o tom nemělo ani ponětí. Jolana pokračuje ve vyprávění: „Matka byla vlastně spokojená, že už nejsem tak tlustá, takže jí nepřišlo ani moc divné, že jsem tak hubená. Řekla jsem jí, že chodím na aerobik, přitom jsem se každé dva dny v týdnu schovávala na lavičce v parku. Všichni tak byli vlastně spokojení. Jenže nic netrvá věčně a přidávaly se další problémy. Bylo mi čím dál víc špatně a začala jsem náhle odpadávat čím dál častěji. Musela jsem logicky podstoupit řadu vyšetření a po delší době mě odvedli i k psychologovi.

Tomu už jsem moc lhát nemohla a pod tlakem jsem se nakonec přiznala. Slíbil mi, že se můžu léčit ambulantně. Jenže já jsem ani po dvou měsících nedokázala začít normálně jíst a cokoliv do mě matka dostala, jsem vyzvracela, i když jsem už ani nechtěla. Neměla jsem sílu na nic. Jen sem ležela, můj stav byl stále horší, a když jsem nakonec odpadla naposledy, probudila jsem se až v nemocnici. To už byla poslední kapka i pro mě.“  Jolana pomalu začala chápat, co se děje. Když jí doktoři sdělili, že mohla i umřít, rozhodla se konečně, že začne skutečně bojovat.