Ne každý má to štěstí, že mu genetika nadělí štíhlé a dokonalé křivky. Pokud už máš nějaké to kilo navíc, měla by ses své tělo naučit mít ráda anebo raději začít cvičit a zdravě jíst. To by ti dnes poradila i mladá Jolana Ta se už v patnácti letech dostala na psychiatrii s poruchou příjmu potravy. Nejedla i několik dní a pila jen obyčejnou vodu. Tělo to samozřejmě nezvládlo a ona se zhroutila ve škole. Tím ale její příběh teprve začíná, ten pravý boj ji teprve jen čekal a nejspíš bude bojovat až do konce života.

Jolana vzpomíná na nejhorší období svého života takto: „Vždycky jsem byla trošku pevnější dítě, ale začala jsem si toho všímat až někdy kolem dvanáctých narozenin. Mamka mi občas říkala, nejez tolik, budeš otylá. Nikdy neřekla tlustá, snažila se mi to říct možná trošku jemně, ale mě bylo jasné, o co jí jde. Nejprve jsem to nevnímala, bylo mi to celkem jedno, nebyla jsem úplně obézní, prostě jen silnější. Jenže když její narážky byly čím dál častější, začala jsem si sama sebe hodně všímat a tlaku jsem jednoduše podlehla.

Sport mě nebavil a jídlo jsem milovala, a než abych se vzdala jen oblíbené čokolády a brambůrek, přestala jsem raději jíst úplně. A ono to šlo, sice jsem byla často unavená, ale kila šla dolů a to mě vlastně nabíjelo. Stačilo mi sníst za den jen jedno jablko a popřípadě ještě grep, pila jsem hodně zeleného čaje a hubla čím dál rychleji. Jednou jsem šla do školy a po cestě se mi udělalo špatně. Kamarádky mě odvedly k doktorce, ta ale uznala, že jsem asi jen málo ráno pila. Matce ovšem bylo už divné, proč jsem tolik zhubla. Začala mě tedy sledovat, i když bez pomoci doktorů. To byla ale chyba.“ Jolanina maminka si myslela, že bude mít sama dceru pod kontrolou, ovšem holky, které trpí anorexií, jsou hodně vynalézavé.