Jolana končí svůj příběh takto: „Nikdy by mě nenapadlo, že to může jít takto rychle. Že to může vůbec nechat dojít tak daleko. Dali mě na psychiatrii a tam, když jsem viděla ostatní pacientky, tak moc jsem chtěla být zase normální a hlavně žít. Dnes už zase dokážu jíst, ale občas se přichytnu, jak nad jídlem přemýšlím a pořád mám strach sníst například řízek, přitom bych si ho tak ráda dala. Nejsem úplně vyléčená a myslím, že jídlo pro mě už tak trošku strašákem zůstane, ale určitě se už nevzdávám.“