Linda (15): Nepochopené pořekadlo mi vyneslo poznámku. Rodiče tomu dodnes nevěří

Jistě si vzpomeneš, kdy naposledy jsi ve škole získala za něco poznámku. Co si budeme povídat, podobný „textík“ do žákovské, přichází obvykle po „zásluze“. Přesto se najdou i zářné výjimky, kdy je „opoznámkovaný“ žák nevinný. Tak se stalo třeba v příběhu Lindy, která pouze špatně pochopila význam jednoho starého pořekadla, a vydala se jej ověřit na vlastní pěst. Jenže se při svém dobrodružství dostala do pořádného průšvihu…

Vše musí dávat smysl

Nepatřím mezi šprty ani mezi výrazně přemýšlivé děti. Vlastně si myslím, že jsem úplně průměrná holka. Jen mám ráda, když mi věci okolo dávají smysl. Už od dětství jsem totiž alergická na komplikované vtipy, nejasná rčení nebo dvojsmyslné věty. Dospělí se jim sice smějí až k padnutí, ale mne podobná zábava nebere. Obzvlášť, když nevím, oč běží. Naposledy jsme se takhle doma s rodiči chytli kvůli naprosté banalitě. To, když jsem chtěla vědět, odkud se vzalo přirovnání: „Nebe a dudy.“ Moje máma ho pořád užívá a mě rozčiluje, když mu pořádně nerozumím. Jistě. V přeneseném slova smyslu se jedná o nějaký zásadní rozdíl. Ale proč zrovna nebe a dudy? Proč ne třeba buben a moře? Svůj dotaz jsem proto vznesla nahlas. Jenže místo odpovědi, se na mou hlavu spustila lavina kritiky. Jak máma, tak i táta řekli, že jim pořád s něčím odmlouvám a neustále se ptám po absolutních hloupostech. Proč? Protože „nebe a dudy“ je něco, co se prostě říká… Ok. Jenže důvod, proč se to říká, mi už samozřejmě neřekli.  

Problém ve škole

Zvýšená snaha věcem rozumět, mi dělala potíže i ve škole. Až na pár výjimek se snad každá z učitelek alespoň jednou urazila poté, co jsem jí položila dotaz, na který neznala odpověď. Myslely si, že to dělám schválně, abych je před třídou nachytala a netušily, že ve skutečnosti toužím jen po vyjasnění. V tomto směru měla pochopení alespoň naše dějepisářka, která občas po nějaké věci zapátrala, a původní význam rčení či pořekadla mi vysvětlila. „Lindo, je moc správné, že chceš znát pravé významy věcí. To se ti do života bude hodit!“ Říkávala. Společně jsme tak přišly na kloub třeba tomu, proč se říká: „Strč si to za klobouk“. Přesto, když mi bylo deset, zapříčinila pořekadla omylem i událost, o kterou jsem rozhodně nestála…

Za školou

Znovu opakuji, že nejsem šprtka, ale špatně se neučím a do svých dvanácti jsem snad ani nikdy ve škole pořádně nechyběla. Maximálně tak týden nebo dva za celý rok, když jsem omylem dostala chřipku. Fenomén záškoláctví se mě tudíž netýkal. Vlastně, abych pravdu řekla, do svých deseti jsem přesné vysvětlení pro slovo „záškolák“ a „jít za školu“ ani neznala. Věděla jsem, že to znamená chybět ve třídě, ale proč se užívá slovní spojení „chodit za školu“, mi jasné nebylo. Jednou jsem svou neznalost projevila i nahlas. Jenže vznikl problém. Kluci ze třídy si mě vyhlédli, a začali přede mnou najednou soustavně vyprávět, jak je to skvělé, chodit místo školy za školu. Tam si prý člověk může dělat, co chce. Koukat na televizi, na internet, jít do kina. Stačí si obstarat správnou omluvenku. Nechápala jsem, proč mi zrovna tohle říkají a snažila se je ignorovat, jenže po chvíli mi jejich slova vrtala v hlavě…

Na prvním stupni jsem totiž navštěvovala školu s rozsáhlým pozemkem, který jsem celý nikdy neobešla. A v tom mě ona naivní myšlenka napadla. „Co když všichni ti lidé, kteří na hodině chybí (a nejsou skutečně nemocní), chodí opravdu někam za školu? Třeba jsou tam nějaké společenské prostory a já skutečně o moc přicházím.“ Přemýšlela jsem a fantazie jela naplno. Čím více jsem o podobě, mým očím dosud skrytých školních pozemků uvažovala, tím více se mi myšlenka, že tam ostatní spolužáci tajně utíkají za zábavou, líbila a zdála důvěryhodná. Navíc v době, kdy jsem chodívala na obědy, vídávala jsem pravidelně z okna jídelny sedmáky i deváťáky, jak kamsi za školu po vyučování prchají. „Třeba na tom fakt něco bude.“ Utvrdila jsem se a rozhodla, že tomu jednoho dne o polední přestávce přijdu na kloub.

Poznámka, odřené koleno a nepochopení

Vybraný den přišel a já se nemohla dočkat, až zazvoní. Zvonilo. Hned poté jsem se tajně vypravila do nejvzdálenějšího pavilonu školy s výmluvou, že mířím do tělocvičny pro zapomenutou část cvičebního úboru, a bez problému tak vnitřkem prošla až na druhou stranu budovy. Očekávala jsem všechno možné, jen ne zklamání, které přišlo. Na odlehlém pozemku za školou totiž nebylo nic úžasného. Jen pár keřů a zahrádka školníka. Chvíli jsem se tedy procházela, a když už mě „výprava“ přestala bavit, zamířila zpět do třídy. Byl nejvyšší čas. Jenže jsem ve spěchu zakopla o zvýšený kámen v zemi, upadla a odřela si koleno. O nic vážného sice nešlo, ale bylo potřeba ranku omýt, což mě zdrželo. Když jsem se pak konečně „dobelhala“ až do třídy, bylo již dlouho po zvonění a třídní matikářka se mezitím nechápavě sháněla, kde jsem. A já? Zkoušela jsem jí říci pravdu. Jenže ona brala mou verzi jako špatný vtip. „Paní učitelko, ale já byla opravdu za školou!“ Dorazila jsem beztak trapnou situaci. Jenže to už si třídní vyžádala žákovskou, kam jsem od ní dostala poznámku za pozdní příchod do hodiny z neznámého důvodu… Byla jsem smutná a zklamaná, stejně jako doma rodiče, kteří mi dodnes nevěří, že má tehdejší nevysvětlená absence měla naprosto prozaický důvod, a rozhodně jsem se z hodiny nevypařila proto, abych se vyhnula psaní malého testu z matiky…   

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu