Lidka (19): Příběh dívky, která tvrdě doplatila na nátlak okolí. Inspiruje vás její osud?

Lidka byla už jako dítě odlišná. Byla dost při těle, trpěla cukrovkou a nosila brýle už od školky. Když přišla do školy, stala se terčem šikany a začala se hodně uzavírat do sebe. Neměla kamarády a nikam nechodila. Když přijeli na školní výlet, nikdo s ní nechtěl být na pokoji a ona tím hrozně trpěla. Na střední škole to bylo ještě horší. Spolužáci ji zesměšňovali a kromě klasické šikany musela čelit i té internetové. Nakonec se ale odrazila ode dna a dnes má velmi dobře našlápnuto do života.

Skrytý talent

Lidka to neměla jednoduché, a protože se ostatních dětí ve skrytu duše hrozně bála, nechodila ani do žádných kroužků a zavírala se doma. Aby své temné a smutné myšlenky nějak dostala ze sebe ven, začala si malovat. Jenže ty obrázky nikomu neukazovala a to byla hrozná chyba. Lidka vzpomíná: „Byla jsem jedináček, vymodlené dítě, mí rodiče jsou ale hodně věřící a mě nutili chodit do kostela taky. To by mi ani tolik nevadilo, ale horší to bylo s tím, co mi oblékali a jak se ke mně chovali. Dávali na mě hrozný pozor, nekupovali mi hezké oblečení a svůj první mobil jsem dostala až před maturitou. Byla jsem už od pohledu jiná, to mi opravdu vadilo, ale nic jsem s tím nedělala. Neměla jsem kamarádky, neměla jsem nikoho. Jen mé rodiče, papír a tužku. Ze svých problémů jsem se snažila vykreslit, stále více jsem se ale uzavírala do sebe.“

Střední škola

Na střední škole byly dospívající děti snad ještě krutější. Lidka pokračuje: „Na základce si mě potom už nikdo ani nevšímal, a tak jsem se s tím naučila žít. Jenže, když jsem přišla do prváku na gympl, bylo to šílené. Děti ve značkovém oblečení, každý měl samozřejmě telefon, doma měli počítače, zatímco já jsem musela všechno dělat v internetové kavárně nebo chodit do školní učebny, protože my doma počítač neměli. Já jsem chodila v šílených sukních snad ještě po babičce, a vůbec mi z toho nebylo dobře. Na každém kroku se i někdo více nebo méně nahlas smál, ve škole kolovaly zesměšňující fotky a já jsem sledovala ostatní holky, jak jsou krásné, štíhlé a moderně oblékané a bylo mi do pláče. Byla jsem při těle, nerozuměla jsem, o čem si povídají, neznala jsem to, co ony znaly z internetu. V jednu chvíli se mi už ani nechtělo žít. Takový život mě prostě nebavil.“

Zachránila mě třídní učitelka

Lidky třídní učitelka byla moc hodná a především empatická. Několikrát se snažila promluvit si s Lidčinými rodiči, vysvětlit jim, že nemohou dceru takto odtrhávat od kolektivu, že by jí naopak měli pomoci zařadit se. Cukrovka ji také v mnohém omezovala a tak vlastně konečně někdo pochopil, jak hrozně musí Lidce být. Třídní ale viděla, že Lidčiny rodiče jsou zatvrzelí a nehne s nimi, zkusila to tedy sama. Lidku si zavolala jednou po vyučování a mluvila s ní. Jen tak si s ní povídala, až se jí Lidka svěřila, že své problémy a úzkost zahání kreslením. Učitelka ji poprosila o ukázku toho, co maluje, a to byl ten okamžik, který Lidce změnil život.

Lidka dnes po maturitě vzpomíná: „ Díky tomu, že o mě jednou někdo projevil zájem, se mi změnil celý život. Paní učitelce se moje obrázky moc líbily, myslela si, že mám talent. Asi za týden potom mi představila svého známého, který se kreslení věnoval profesionálně a já jsem s ním začala malovat po škole. Vypracovala jsem se, začala jezdit po soutěžích a měla jsem úspěch. Z gymnázia jsem přešla na Uměleckou průmyslovku a tam taky odmaturovala. Hodně umělců je totiž podivínů jako já, a tak jsem si konečně našla i přátele. Mám brigádu, takže jsem si konečně mohla koupit i něco normálního na sebe. Malovat už nikdy nepřestanu a toužím být ještě lepší. Konečně žiju.“

Z příběhu Lidky je vidět, jen jedno. Nikdy se nevzdávej, tvá šance přijde.

Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrařní.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT