Lidky třídní učitelka byla moc hodná a především empatická. Několikrát se snažila promluvit si s Lidčinými rodiči, vysvětlit jim, že nemohou dceru takto odtrhávat od kolektivu, že by jí naopak měli pomoci zařadit se. Cukrovka ji také v mnohém omezovala a tak vlastně konečně někdo pochopil, jak hrozně musí Lidce být. Třídní ale viděla, že Lidčiny rodiče jsou zatvrzelí a nehne s nimi, zkusila to tedy sama. Lidku si zavolala jednou po vyučování a mluvila s ní. Jen tak si s ní povídala, až se jí Lidka svěřila, že své problémy a úzkost zahání kreslením. Učitelka ji poprosila o ukázku toho, co maluje, a to byl ten okamžik, který Lidce změnil život.

Lidka dnes po maturitě vzpomíná: „ Díky tomu, že o mě jednou někdo projevil zájem, se mi změnil celý život. Paní učitelce se moje obrázky moc líbily, myslela si, že mám talent. Asi za týden potom mi představila svého známého, který se kreslení věnoval profesionálně a já jsem s ním začala malovat po škole. Vypracovala jsem se, začala jezdit po soutěžích a měla jsem úspěch. Z gymnázia jsem přešla na Uměleckou průmyslovku a tam taky odmaturovala. Hodně umělců je totiž podivínů jako já, a tak jsem si konečně našla i přátele. Mám brigádu, takže jsem si konečně mohla koupit i něco normálního na sebe. Malovat už nikdy nepřestanu a toužím být ještě lepší. Konečně žiju.“