Na střední škole byly dospívající děti snad ještě krutější. Lidka pokračuje: „Na základce si mě potom už nikdo ani nevšímal, a tak jsem se s tím naučila žít. Jenže, když jsem přišla do prváku na gympl, bylo to šílené. Děti ve značkovém oblečení, každý měl samozřejmě telefon, doma měli počítače, zatímco já jsem musela všechno dělat v internetové kavárně nebo chodit do školní učebny, protože my doma počítač neměli. Já jsem chodila v šílených sukních snad ještě po babičce, a vůbec mi z toho nebylo dobře. Na každém kroku se i někdo více nebo méně nahlas smál, ve škole kolovaly zesměšňující fotky a já jsem sledovala ostatní holky, jak jsou krásné, štíhlé a moderně oblékané a bylo mi do pláče. Byla jsem při těle, nerozuměla jsem, o čem si povídají, neznala jsem to, co ony znaly z internetu. V jednu chvíli se mi už ani nechtělo žít. Takový život mě prostě nebavil.“