Zuzka (16): Držela jsem dietu tak dlouho, až jsem se propracovala k mentální anorexii

Ani nevím, kdy přesně jsem začala držet dietu. Nikdy jsem nepatřila k těm dlouhonohým a štíhlým kráskám, co se procházejí po molu. A tolik jsem si přála vypadat jako modelky. Jenže pocházím z rodiny, kde mají ženy typicky slovanskou postavu se širokými boky.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Nejvíce mě trápila moje stehna, která byla hodně silná, jako má moje máma. A pak už jen stačilo několik nevhodných poznámek mých spolužaček na střední škole, abych skončila v nemocnici na kapačkách.

Můj příběh není dlouhý

 Možná ani zajímavý. Jsem úplně obyčejná holka, která má své sny a city. Chodím do druhého ročníku na střední ekonomickou školu, zvolený obor mě docela baví. Ale původně jsem se hlásila na gymnázium, jenže tam jsem se nedostala. Kolektiv ve třídě nemáme nejhorší, s několika holkami jsme si tam padla do noty.

Pak se tam vyskytuje pár třídních krásek, okolo nichž se točí kluci jako vosy okolo medu. A právě tato dvě děvčata se vyslovila s despektem k mé postavě. Nemohu říct, že by mi to bylo jedno. Vážně mě to hodně mrzelo, protože moje stehna a zadek jsou prostě zdrojem mého nízkého sebevědomí.

A protože jsem s tím chtěla něco začít dělat. Sedla jsem si k internetu a hledala nějaké informace k zaručené dietě, jež opravdu funguje. Našla jsem si také jednu youtuberku, která se hubnutí věnovala, a začala ji sledovat. Původně jsem si říkala, že bych mohla zhubnout aspoň pět šest kilogramů. Nejprve jsem přestala jíst pečivo a skoncovala se slazením čaje a kakaa. Postupně jsem ubírala další potraviny, jež jsem naprosto vyloučila ze své stravy. A dařilo se mi hubnout. Byla jsem nadšená.

Ani jsem netušila, že to bude tak jednoduché

Moji snídani tvořil často jen kousek banánu nebo neochucený jogurt (bléé, to moc dobré není), oběd ve škole jsem vynechávala úplně a na večeři jsem snědla doma kousek sýra. Pila jsem ale hodně neslazené vody, abych zaháněla pocit hladu. Moje váha šla dolů, ale společně s ní i energie. Podařilo se mi během dvou měsíců zhubnout sedm kilogramů a na mojí postavě to bylo znát.

Rozhodla jsem se pokračovat, přestože mi rodiče říkali, že jím poslední dobou jako vrabec a začali mě do jídla nutit. O víkendu jsem proto toho většinou snědla více, z čehož jsem pak měla výčitky svědomí.

Ale já jsem chtěla ještě zhubnout. Stále jsem neměla svou vysněnou postavu, jakou mají úspěšné modelky. Co na tom, že ony jsou vysoké a já jsem dorostla pouze do výšky 161 cm. Když jsem se postavila na váhu, ukázala krásných 53 kilogramů. Byla jsem se sebou velmi spokojená a pokračovala v dietě.

Pak se mi jednou nedostavil menzes

To už jsem měla asi 47 kg. Ani to se mnou nehnulo, protože gravidita jaksi nepřipadala při mém způsobu života možná. S nikým jsem totiž nechodila. A vlasy se mi začaly lámat a ztrácet na kvalitě. Mívala jsem krásnou a bohatou hřívu s kudrnami, nyní mi na hlavě ale rostlo cosi, co nebylo vůbec pěkné. Začala jsem trpět zimomřivostí, i v létě jsem musela mít na sobě něco teplejšího. Často mě bolelo v krku a hlava jako by se mi měla rozskočit.

Mým nejoblíbenějším čtením byly články o hubnutí, zdravém životním stylu a dietách. Četla jsem si, jaké diety držely filmové hvězdy, aby byl krásné a sexy. Jen kdyby mi rodiče dali pokoj s tím vykrmování. Pochopitelně si všimli, že jsem výrazně zhubla. Mamka se mě často ptala, jestli mi něco není. Dokonce se mnou šla k dětské lékařce. Nikam jsem s ní jít nechtěla, protože jsem si připadala zdravá a krásná. Ona však trvala na tom, že se musím jít léčit, že to není normální to moje hubnutí. Nakonec jsem s ní k lékařce šla, abych měla pokoj.

A pak to začalo

Dětská lékařka mě poslala k psychiatrovi. Ten mi po zvážení situace nařídil hospitalizaci. Moje váha klesla natolik, že začala ohrožovat zdraví. Byla mi nařízena psychoterapie, díky níž jsem získala náhled na svoji nemoc, která se jmenuje mentální anorexie.

Postupně jsem začala přibývat na hmotnosti, ale šlo to hodně pomalu. Měla jsem pocit, že to takto nechci. Nechci mít zpátky svůj zadek a tlustá stehna. Ale nechci ani umřít. Jsem přece tak mladá, mám celý život před sebou. A chtěla bych jít studovat mezinárodní obchod na vysokou školu. Mám své sny. Proto jsem začala naslouchat tomu, co mi psychoterapeut říkal.

Zdá se, že jsem na dobré cestě. Ale vyhráno ještě nemám. Má léčba bude trvat několik měsíců a důležité je, že musím chtít hlavně já sama. Mám ráda život. Líbí se mi na světě.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT