Veronika byla jako každá holka v pubertálním věku. Nastoupila na střední školu, našla si kamarády a s těmi se ráda bavila. Normální holka, která prožívala normální věci, jako její spolužáci byla ale jen do doby, než si uvědomila, že s ní něco není v pořádku. Sice byla zdravá ale těhotná. Pro šestnáctiletou holku docela šok.
Proboha, co teď?
Veronika studovala klasický učňák a měla z ní být kadeřnice. Ve skupině svých kamarádů byla oblíbená, protože byla vtipná, vždycky svá a na ostatní moc hodná. Měli ji rádi všichni, a i když nebyla zrovna premiantka třídy, škola ji bavila a vždycky ji to k česání a stříhání vlasů velmi táhlo. Vysnila si svůj vlastní kadeřnický salón a normální život. To ale nevěděla, že osud s ní má své vlastní plány. Jako snad každá holka v jejím věku, i Veronice se už líbili kluci a s jedním chodila už půl roku. S Pavlem se měli rádi, ale věděli, že jsou mladí a celý život mají ještě před sebou. Na nic tak nespěchali, dokud neměli pocit, že je na to ten správný čas.
Když pak odjeli na víkend k Pavlovým rodičům na chatu, měli chvíli jen pro sebe a stalo se to. Veronika vzpomíná: „Nikdy jsem se sexem nechtěla moc spěchat, s Pavlem jsme byli stejně staří, a i když jsem na něm viděla už po pár týdnech našeho vztahu, že by chtěl se mnou něco víc, dala jsem mu jasně najevo, že ještě nechci. Postupem času mi přišlo roztomilé, že pořád čeká a dává mi čas, až jsem dospěla k názoru, že i já jsem připravená. Na všechno se ale člověk dopředu připravit nedá.“.
Zpráva, která člověku změní život
Veronika s Pavlem si prožili krásnou první společnou noc a zase normálně chodili do školy a vídali se s kamarády. Po pár týdnech ale Veronice začalo být čím dál častěji špatně, zvracela, točila se jí hlava, že by ale mohla být těhotná, ji nenapadlo ani na chvíli. Její mamince to ale brzy došlo. Vzala Veroniku k lékaři a její tušení se potvrdilo. „Gratuluji, jste těhotná, to jste asi neplánovala, že“? zaznělo z úst gynekoložky. Veronice se zbortil život i všechny její sny jako domeček z karet. Maminka s ní po cestě domů ani nemluvila a nechávala si celý proslov až na večerní setkání u jednoho stolu i s Veroniky otcem. Oba na ni tlačili, že musí jít okamžitě na potrat, strašili ji, že si zničila život, až Veronika propadla úzkosti a depresím.
Dnes říká: „Ztuhla mi krev v žilách, nemohla jsem spát, jíst ani normálně myslet. V hlavě mi znělo, že jsem to všechno pokazila, a že teď už není cesty zpět. Potratu jsem se bála ještě víc než samotné představy, že budu mít dítě. Bála jsem se, že mě rodiče dotlačí k něčemu, co nechci udělat. Přemýšlela jsem nad sebevraždou, zdálo se mi to jako nejlepší řešení.“.
Pavel to všechno rozhodl
Až přítel Pavel jí to všechno rozmluvil. Ten k ní přispěchal hned poté, co její maminka udělala u nich doma poprask. Přesvědčil ji, že to spolu všechno zvládnou, a dokonce Veronice Pavlovi rodiče nabídli, že u nich může i s miminkem bydlet, že jí se vším pomohou. Veroničina maminka se ale ještě necítila být babičkou. Veronika šla za hlasem svého srdce a pro vlastní rodinu opustila své rodiče a nastěhovala se k Pavlovi. Dnes říká: ,,Bylo to, to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat. Nelituji ničeho. Sice nemám školu a naši se mnou stále nemluví, ale mám svou vlastní a plně funkční rodinu, i když mí spolužáci teprve končí střední. Život je totiž obrovský dar.“.
Veronice a Pavlovi přejeme hodně štěstí.
