Proboha, co teď?

Veronika studovala klasický učňák a měla z ní být kadeřnice. Ve skupině svých kamarádů byla oblíbená, protože byla vtipná, vždycky svá a na ostatní moc hodná. Měli ji rádi všichni, a i když nebyla zrovna premiantka třídy, škola ji bavila a vždycky ji to k česání a stříhání vlasů velmi táhlo. Vysnila si svůj vlastní kadeřnický salón a normální život. To ale nevěděla, že osud s ní má své vlastní plány. Jako snad každá holka v jejím věku, i Veronice se už líbili kluci a s jedním chodila už půl roku. S Pavlem se měli rádi, ale věděli, že jsou mladí a celý život mají ještě před sebou. Na nic tak nespěchali, dokud neměli pocit, že je na to ten správný čas.

Když pak odjeli na víkend k Pavlovým rodičům na chatu, měli chvíli jen pro sebe a stalo se to. Veronika vzpomíná: „Nikdy jsem se sexem nechtěla moc spěchat, s Pavlem jsme byli stejně staří, a i když jsem na něm viděla už po pár týdnech našeho vztahu, že by chtěl se mnou něco víc, dala jsem mu jasně najevo, že ještě nechci. Postupem času mi přišlo roztomilé, že pořád čeká a dává mi čas, až jsem dospěla k názoru, že i já jsem připravená. Na všechno se ale člověk dopředu připravit nedá.“.