Vychovávat dítě je bezesporu jedna z nejtěžších věcí, která nás v životě může potkat. Dítě je vlastně jako nepopsaný list papíru a co na něj nakreslíme, to na něm bude. To znamená, že všechno, co svým dětem předáte či nepředáte, se bude odrážet na jejich výchově i budoucím životě. Ufff, to je opravdu oříšek!
Domluvit se s dětmi není vždy tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Zvláště v období, kdy již začínají mít svůj názor a uvědomují si, že nemusí pokaždé souhlasit s tím, co mu rodiče řeknou. Máte-li doma dítě v předškolním věku, určitě nám dáte za pravdu, že i u vás doma domluva kolikrát pěkně pokulhává.
Naučte se mluvit s dětmi a spokojení budete vy i oni
Ve slovní zásobě rodičů existují věty typu: „Mohl by sis laskavě uklidit hračky?“ nebo „Ty snad chceš, abych se z tebe opravdu zbláznila!“ či snad „No to se ti tedy povedlo, opravdu“. Je jich samozřejmě ještě mnohem více a možná i vy jich máte na svém kontě hned několik. I když jsou tyhle a další velmi podobné věty v rodinách na denním pořádku, používat by se neměly.
Jestliže chcete s dětmi komunikovat na přátelské rovině, chcete se s nimi domluvit bez problému prakticky na čemkoli a zároveň se chcete vyhnout zvyšování hlasu nebo snad udělování trestů, pak si osvojte následující pravidla domluvy s dětmi a věřte, že spokojeni budete nejen vy, ale i vaše děti.
Pravidlo číslo jedna: mluvte v jednoduchých větách
I když každý rodič s oblibou říká, že je jeho dítko vyspělé a velmi šikovné, stále je to pořád ještě dítě. Na rozdíl od dospělých nedokáže zpracovat složité věty. Jedno sdělení lze říci dvěma způsoby: složitým a jednoduchým. Které podle vás dítko pochopí spíše? No jasně, to jednoduché.
Místo věty typu: „V obýváku jsou na zemi všude rozházené kostičky, mohl bys je, prosím tě, uklidit, aby sis na ně náhodou nešlápl, nespadl a něco se ti nestalo?“ to raději řekněte takhle: „Ukliď si kostičky v obýváku. Mohl bys na ně šlápnout a bolelo by tě to“.
Pravidlo číslo dva: nepoužívejte na děti ironii a sarkasmus
Když dospělému řeknete: „No to se ti tedy vážně povedlo“, pravděpodobně pochopí, že to myslíte ironicky. Jenže vaše děti ironii ani sarkasmu nerozumí a podobné věty je akorát tak matou.
Na děti nesmíte používat slova vyřčená s ironií, protože jim jednoduše neporozumí. Děti budou zmatené a vy naštvaní, že vás dětí nechápou.
Pravidlo číslo tři: nezaměňujte prosby za otázky
Když vaše dítě bude křičet, až bude hrozit, že vám z toho prasknou ušní bubínky, neměli byste na něho vyrukovat s větou typu: „Chceš, aby se mi z tebe rozskočila hlava?!“. Nebo když si bude pochutnávat na koláči a drobečky budou padat všude, neměli byste mu říci například: „Opravdu musíš kolem sebe tak drobit?!“.
Ani jednou větou totiž dítěti nesdělíte svou prosbu, kterou se mu snažíte předat. Raději to řekněte tak, jak to je. Otázka totiž není prosba a děti to nepochopí. Je přece daleko jednodušší říci třeba „Prosím tě, nekřič tolik, bolí mě z toho hlava“ nebo „Můžeš, prosím tě, přestat drobit?“.
