Lupénka je chronické kožní onemocnění, které se projevuje loupající se kůží a zarudlými ložisky po těle. Sice není nakažlivá, ale pořád lidi v kolektivu odpuzuje a nemocní jedinci si často připadají osamocení a odstrčení. Devatenáctiletá Laura o tom ví své.
V dětství mi to přišlo normální
Laura byla jako každá malá holčička. Šťastná a roztomilá. Již od útlého věku ale lékaři zjistili, že po svém otci zdědila lupénku. Ta se jí nejprve objevovala jen na menších částech těla a ve vlasech, takže se to dalo poměrně dobře skrývat. Léky a mastičky pomáhaly, takže malá Laura nijak netrpěla. Oblíbila si tanec a už od pěti let začalo tancovat latinsko-americké tance. Vysnila si, že jednou z ní bude velká tanečnice a všichni doma ji v tom hodně podporovali. Jenže jak šla Laura do puberty a tělo dospívalo, vlivem větších hormonálních změn se začala zhoršovat i její lupénka.
Laura vzpomíná: „Nikdy jsem si to moc neuvědomovala, když přišlo období a bylo to horší, zůstala jsem i pár dní doma. Maminka o mě pečovala a až ta nejhorší bolestivá vyrážka ustoupila, bylo všechno zase dobré. Jenže jakmile jsem začala dospívat v ženu, všechno se změnilo. Bylo to horší pořád víc a víc, ložiska se mi objevovala daleko větší a ukrutně to bolelo. Doktor říkal, že je to tím, že jsem v pubertě, že se to zase upraví. Lupénku ale nikdo nevyléčí a já jsem se nemohl pořád schovávat doma. Navíc jsem pořád tancovala a nemohla jsem vynechávat tréninky. A tam poprvé jsem si uvědomila, že vlastně nemám moc kamarádů a také, co je tím důvodem. Na to nikdy nezapomenu.“
Vrstevníci se jí štítili
Když Laura jednou přišla na trénink a oblékla si taneční úbor, její partner s ní odmítl tancovat. To pro Lauru bylo ponižující a moc se trápila. Na rovinu před celou skupinou řekl trenérce, že s ní tancovat nebude, protože se jí nechce dotýkat, když má tak hnusnou kůži. Všichni si dokážeme představit, jak tohle muselo Lauru ranit. Trenérka se snažila chlapce přesvědčit, ale marně. Pro Lauru tak najednou nebyl partner – a to ve společenských tancích znamená jediné. Když nemáš s kým, nemůžeš tancovat.
Laura se uzavřela do sebe a stáhla se před světem. Ve třídě se tato událost roznesla a na Lauru se teď každý začal dívat jinak. Už alespoň nemusela nic skrývat. Lauře trvalo několik let, než pochopila, že se nemá za co stydět, že za své tělo nemůže. Předsudky lidí ale dokážou hodně ublížit. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Laura se nakonec chytla úplně někde jinde. Když neměla kamarády, našla si zvířata a o ty se dnes s láskou stará a jezdí na koních. Laura pokračuje: „Dnes jsem konečně zase šťastná. U koní se nemusím odhalovat, takže moc lidí tam o mé lupence neví. Mám tam dvě moc dobré a ty jediné to ví. Tak mi to ale vyhovuje.“
Pokud i tebe trápí nějaké kožní onemocnění, nic si z toho nedělej. Nejsi v tom sama. I ty určitě najdeš takové přátele, kteří tě budou mít rádi.
Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
