Anna a Marie byly nerozlučná dvojka už od dětství. Žili jen s maminkou, protože je táta opustil, ještě když byli malé. Vyrůstali spolu, všechno si říkali, až do té doby, kdy do jejich života vstoupil kluk. Kluk, kterého chtěli obě dvě. Až díky vážné nemoci maminky si uvědomili, že za to nestál.
Páni, to je ale fešák
Anna vypráví: „Jako malé jsme se sestrou dělaly všechno společně, ani na chvíli jsme se neodloučily. Marie byla jen o rok starší, takže i v pubertě jsme všechno společně prožívaly a o všem si říkaly. Jednou jsme byly společně na letním táboře jako vedoucí a já se tam zamilovala do našeho zdravotníka. Byl o něco starší, ale to mi nevadilo. Sestra mě podporovala, ale já na ní viděla, že se jí také líbí a měla jsem pocit, že mi ho tak trošku závidí. A můj pocit byl oprávněný.“. Když se pak obě vrátili z tábora domů, už to mezi nimi nebylo takové jako dřív. Marie se Anně stranila, už si moc nepovídali a obě se uzavřeli do sebe. Anna chodila s tím krásným zdravotníkem a Marie jí tento vztah záviděla.
Sestra si potřebovala něco dokázat
Anna měla pocit, že prožívá to nejkrásnější období v životě a svůj pochroumaný vztah se sestrou si moc nepřipouštěla. Myslela si, že všechno potřebuje jen čas. Anna pokračuje ve vyprávění: „Jednou jsem ho chtěla překvapit, a protože Jakub už doma nebydlel a měl spolubydlícího, půjčila jsem si od něj klíče, abych mu doma připravila k narozeninám romantické překvapení. Po příchodu do jeho bytu jsem ale byla překvapená já. Vešla jsem a slyšela hlasy. Oba jsem hned poznala. Byla to moje sestra Marie a můj přítel Jakub. Sestra si prostě musela dokázat, že by ho mohla mít taky, a protože si vždy šla za svým i tentokrát dosáhla svého cíle. Zhroutil se mi svět, ne protože jsem ztratila přítele, ale protože jsem ztratila sestru.“. Následující dny spolu sestry nemluvily a vydrželo jim to dva roky.
Odchod na vysokou a nemoc maminky
Marie s Jakubem dál nechodila, rozešli se asi po dvou měsících ale Anna jakoby to nevnímala, svou sestru vypustila ze života a každá si šla svou cestou. Marie odešla na vysokou školu a přestěhovala se na kolej. Odjela daleko a od domova ji dělilo více než 200 kilometrů. Domů ani moc nejezdila a jen si s maminkou občas telefonovala. Žila si po svém a užívala studentského života. Kontakt s Annou se snažila sice mnohokrát zase navázat, ale neúspěšně. Anna po ukončení střední školy zůstala doma a začala pracovat.
Pak přišla maminka se zprávou od lékaře. Diagnóza byla strašná a neúprosná. Rakovina v pokročilém stádiu. Dlouho své příznaky ignorovala a teď už bylo pozdě. Jediné, co si maminka skutečně přála, bylo mít své obě holčičky zase doma. Anna ihned pochopila, co musí udělat. Usmířit se s Marií a být s ní mamince nápomocná. Boj přece nemohou jen tak vzdát.
Anna sedla do vlaku a jela si vše s Marií vyříkat. Ta už nebyla taková, jako dřív, studentský život ji poměrně rychle semlel. Ale to rakovina jejich maminku také. Kvůli ní to musely překousnout a staré rány hodit za hlavu. Nemoc postupovala rychle a lékaři už nemohli nic dělat. Anna pokračuje: „Bylo to strašné a nejhorší období, ale tahle hrozná situace nás se sestrou zase semkla dohromady. Mamince jsme byly dlouhé a nekonečné měsíce po boku a zase jako jedno tělo jedna duše.
Marie dokonce na čas školu přerušila, aby mohla být s námi doma. Do školy se nakonec ani nevrátila a začala pracovat. Zůstala v našem městě a mamince jsme slíbily, že se už nikdy neodloučíme a určitě ne kvůli chlapovi. A to jsme také dodržely. Několikrát jsem měla pocit, že právě to, že jsme se sestrou nekomunikovaly, maminku trápilo, a proto onemocněla. To už teď ale nevrátíme. Můžeme jen dodržet náš slib. A to uděláme.“.
Žádný kluk na světě nestojí za to, aby se dvě spřízněné duše rozkmotřily. Pamatuj na to.
