Odchod na vysokou a nemoc maminky

Marie s Jakubem dál nechodila, rozešli se asi po dvou měsících ale Anna jakoby to nevnímala, svou sestru vypustila ze života a každá si šla svou cestou. Marie odešla na vysokou školu a přestěhovala se na kolej. Odjela daleko a od domova ji dělilo více než 200 kilometrů. Domů ani moc nejezdila a jen si s maminkou občas telefonovala. Žila si po svém a užívala studentského života. Kontakt s Annou se snažila sice mnohokrát zase navázat, ale neúspěšně. Anna po ukončení střední školy zůstala doma a začala pracovat.

Pak přišla maminka se zprávou od lékaře. Diagnóza byla strašná a neúprosná. Rakovina v pokročilém stádiu. Dlouho své příznaky ignorovala a teď už bylo pozdě. Jediné, co si maminka skutečně přála, bylo mít své obě holčičky zase doma. Anna ihned pochopila, co musí udělat. Usmířit se s Marií a být s ní mamince nápomocná. Boj přece nemohou jen tak vzdát.

Anna sedla do vlaku a jela si vše s Marií vyříkat. Ta už nebyla taková, jako dřív, studentský život ji poměrně rychle semlel. Ale to rakovina jejich maminku také. Kvůli ní to musely překousnout a staré rány hodit za hlavu. Nemoc postupovala rychle a lékaři už nemohli nic dělat. Anna pokračuje: „Bylo to strašné a nejhorší období, ale tahle hrozná situace nás se sestrou zase semkla dohromady. Mamince jsme byly dlouhé a nekonečné měsíce po boku a zase jako jedno tělo jedna duše.

Marie dokonce na čas školu přerušila, aby mohla být s námi doma. Do školy se nakonec ani nevrátila a začala pracovat. Zůstala v našem městě a mamince jsme slíbily, že se už nikdy neodloučíme a určitě ne kvůli chlapovi. A to jsme také dodržely. Několikrát jsem měla pocit, že právě to, že jsme se sestrou nekomunikovaly, maminku trápilo, a proto onemocněla. To už teď ale nevrátíme. Můžeme jen dodržet náš slib. A to uděláme.“