Můj otec je fajn, když je střízlivý, ale když se opije, snažím se mu jít z cesty. V ten moment se promění na monstrum, ze kterého jde strach. Po posledním zážitku, který byl pro mě nepředstavitelně hnusný, se ho bojím natolik, že se před ním raději zamykám ve svém pokoji a snažím se dělat, že neexistuji.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Příběh se udál již před nějakou dobou. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Můj otec je super, ale jen do určité doby
Moji rodiče se moc nehádají a vlastně si můžu gratulovat, že já i bratr patříme do úplné rodiny, protože kolem nás je spousta dětí, kteří mají jen jednoho z rodičů. Druhého vidí jen občas, nebo vůbec ne. Přesto jsou momenty, kdy bych raději patřila do této sorty a žila jen s mámou. Můj otec je sice skvělý chlap a užijeme si s ním spoustu zábavy, ale jakmile si vezme do ruky láhev rumu, vím, že je zle.
Vím to přesně od začátku roku. Silvestra jsme strávili s rodiči poklidně. Po několika letech jsme byli sami. Co si jen pamatuju, hostili jsme vždycky spoustu lidí. Máma byla nervózní už několik dnů předem, aby u nás bylo dobře uklizeno a stihla navařit všechno, co si napsala do svého menu na silvestrovskou párty. Tentokrát nám stačilo pár chlebíčků a o půlnoci jsme si připili rychlými špunty.
Otec jel jako každý rok navštívit strýce
Na Nový rok jsme se celý den dívali na televizi a odpoledne se otec rozhodl, že zajede na kávu k našemu strýci. Byl to takový jejich zvyk. Vídat se vždycky v tento den. Ani nevím, proč to dělali. Uplynulo několik hodin a otec se stále nevracel. Na mámě už šlo vidět, že začíná být nervózní, ale volat mu z nějakého důvodu nechtěla. Objevil se až v osm večer, ale jako by to byl naprosto cizí člověk. Měl vratkou chůzi a divný pohled v očích. Připadalo mi to směšné.
Nedošel ani do obýváku a začal hulákat, abychom my, děti, šly spát. Nechápala jsem, jak to myslí. Pochopila bych, kdyby chtěl poslat do postele mého bráchu, kterému bylo osm, ale proč bych měla jít já, když mám povoleno chodit až v deset? Začala jsem mu odporovat, že je moc brzo, abych šla spát. Mamka mě však taky poprosila, abych vzala bratra a šli si vyčistit zuby a nachystali se do postele. Bylo na ní vidět, že je nervózní.
Táta se ke mně zachoval velmi škaredě
Já se však stále bránila. V osm večer jsem prostě odmítala jít spát. Otec na mě z ničeho nic začal strašně křičet. Až jsem se jeho zloby lekla. Naštvala jsem se a šla trucovat do pokoje. Bratr mi byl v patách, protože se křičícího táty bál. Máma nám jen řekla, ať jsme hodní a potichu a šla chystat bratrovi postel, aby ho uložila. Mezitím se do mého pokoje přivrávoral otec. Z ničeho nic mě chytl za vlasy a mrštil se mnou o zem. Několik mých vlasů mu zůstalo v ruce.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Veronika a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Bratr se mě chtěl zastat, a tak skočil na otcovu ruku, aby mě nechal být. Ten ho jen rukou odhodil na druhou stranu pokoje. Pak si klekl nade mě a začal křičet, že on je tady pánem domu a já ho budu poslouchat. Dostala jsem od něj další dvě rány. Vůbec nebral ohledy, že jsem jeho dcera. Praštil mě, jako by se pral s chlapy v hospodě. Do toho už přiběhla máma a přikryla mě vlastním tělem. V ten moment se vzpamatoval. Postavil se a odešel.
Zůstali jsme celou noc zamčení u mě v pokoji
Máma rychle sebrala klíče a všechny tři nás zamkla u mě v pokoji. Všichni jsme plakali a báli jsme se. Chvíli jsme poslouchali, jak kope v kuchyni do nábytku, a nakonec bylo ticho. Prosila jsem mámu, ať někam utečeme, ale nebylo kam. Měla pravdu, že kdyby náhodou ještě nespal a my se pokusili o útěk, s největší pravděpodobností by to zle dopadlo. Tak jsme všichni zůstali až do rána v mém pokoji a choulili jsme se k sobě.
Druhý den ráno otec vstal a zase z něho byl normální chlap. Vůbec se nepamatoval, co se v noci dělo. Nechápavě na nás koukal, když mu máma líčila, co udělal a na něm šlo vidět, že se stydí. Slíbil nám, že už to nikdy neudělá a v životě ani na jednoho z nás už nevztáhne ruku. Přesto mi bylo hrozně. Člověk, který mě má na světě nejvíc milovat, mi neskutečně ublížil. Jak fyzicky, tak hlavně po psychické stránce.
Od té doby, když se blíží osmá hodina večer a táta stále není doma, beru automaticky klíč od mého pokoje a zamykám se. Bojím se, že tohle už ve mně zůstane napořád.
