Poslední dobou si připadám jako ve zlém snu. Můj otec se před pár lety rozhodl, že už nechce být mužem, a před nedávnem dokončil svou proměnu – dnes je z něj žena. Máma to neunesla a rozvedli se, i když se stále vídají – prý kvůli mně chtějí zůstat přátelé, ale já vidím, jak moc se trápí. Sama mám problém s ním komunikovat a nevím, zda se to někdy zlepší.
Máma o tom se mnou hodně mluví – a připravovala mě na to již delší dobu. Byla statečná a prosila mě, že jej musíme pochopit nebo se o to alespoň snažit. Jenže mě to moc nejde, nechápu, jak nám to mohl udělat, dříve jsme byli tak šťastná rodina.
Měla jsem krásné dětství, naši se nikdy nehádali, hodně jsme trávili čas společně, jezdili jsme na výlety a doma hráli po večerech hry. Tohle většina mých kamarádek doma nikdy nezažila. Přesto je našemu rodinnému štěstí konec. Táta to svou proměnou všechno zničil.
Nic nebude jako dřív
Vidím každý den mámu, jak ji to trápí. I proto nedokážu otci odpustit. Vykašlal se na nás – teď má prsa a nosí sukně. Mě to přijde nenormální až nechutné, a také to beru jako zradu. I když vím, že dnes jsou podobné proměny poměrně normální, mám problém se s tím srovnat. Můj táta už není mým otcem, vypadá jako moje druhá máma – a tohle asi nespraví nic.
Když o tom začali naši přede mnou mluvit, myslela jsem si, že to nedotáhne do konce, že si to rozmyslí a budeme pořád spolu jako rodina. Dnes už ale vím, že to tak nebude. Bála jsem se i reakce svých spolužáků a kamarádů, ti mě ale podrželi a nikdo se mi za to naštěstí neposmívá. I tak je to ale těžší, než jsem si myslela.
Přeji tátovi, aby se měl dobře. I přesto mě štve jeho rozhodnutí, a když jej vidím jako ženu, není to příjemné.
