Pocity štěstí vystřídaly hněv a zrada

Martina byla spokojená již jako dítě i jako dospívající mladá žena. Žila vždycky jen sama s maminkou a logicky se tak stále častěji ptala na svého otce. Na všechny její dotazy ale matka odpovídala vyhýbavě a vždycky se snažila přejít elegantně na jiné téma. Jenže jak Martina rostla, chtěla znát svůj celý původ a rozhodla se, že boj nevzdá a přijde na to, kdo je jejím pravým otcem. To se jí také nakonec podařilo, ale sama nakonec zjistila, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Místo radosti ze shledání přišla ledová sprcha.Martina právě slavila osmnácté narozeniny a nepřála si nic jiného, než získat více informací o svém otci.. Jenže ale nevěděla ani to, jak se jmenuje. Nakonec se jí podařilo maminku přemluvit a ta začala vyprávět jejich krátký společný příběh.

Máma a táta

Ještě jako mladá sedmnáctiletá studentka potkala o dva roky staršího kluka a jak to tak už bývá, bezhlavě se do něj zamilovala. Asi po dvou měsících bláznivé lásky ale otěhotněla a všechno bylo jinak. On ji samozřejmě hnal na potrat, což ona odmítla a tak bylo zle. Začal ji napadat a urážet, aby nakonec své otcovství odmítnul a zbaběle od problému utekl. Od té doby už o něm neslyšela. Martina vzpomíná: „Když jsem si maminku vyslechla, říkala jsem si, že je to sice kruté a ještě více jsem si jí vážila, že všechno tak úžasně zvládla sama. Ale také tátu jsem omlouvala, protože byl přece jen mladý a hloupý. Teď už je přece dospělý a jistě moc rád pozná svou dceru. Byla jsem přesvědčená, že ho musím najít. Dělat jsem to ale neměla, maminka totiž měla pravdu. Lidi se jen zřídka kdy mění.“