Martina vyrůstala jako jedináček jen se svou maminkou. I když jim materiálně nikdy nic nechybělo, snažila se přijít na to, kdo je jejím otcem a matka jí to nikdy nechtěla říct. Vyhýbala se odpovědím a nikdy o něm nemluvila. Věděla totiž, proč to dělá.
Pocity štěstí vystřídaly hněv a zrada
Martina byla spokojená již jako dítě i jako dospívající mladá žena. Žila vždycky jen sama s maminkou a logicky se tak stále častěji ptala na svého otce. Na všechny její dotazy ale matka odpovídala vyhýbavě a vždycky se snažila přejít elegantně na jiné téma. Jenže jak Martina rostla, chtěla znát svůj celý původ a rozhodla se, že boj nevzdá a přijde na to, kdo je jejím pravým otcem. To se jí také nakonec podařilo, ale sama nakonec zjistila, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Místo radosti ze shledání přišla ledová sprcha.Martina právě slavila osmnácté narozeniny a nepřála si nic jiného, než získat více informací o svém otci.. Jenže ale nevěděla ani to, jak se jmenuje. Nakonec se jí podařilo maminku přemluvit a ta začala vyprávět jejich krátký společný příběh.
Máma a táta
Ještě jako mladá sedmnáctiletá studentka potkala o dva roky staršího kluka a jak to tak už bývá, bezhlavě se do něj zamilovala. Asi po dvou měsících bláznivé lásky ale otěhotněla a všechno bylo jinak. On ji samozřejmě hnal na potrat, což ona odmítla a tak bylo zle. Začal ji napadat a urážet, aby nakonec své otcovství odmítnul a zbaběle od problému utekl. Od té doby už o něm neslyšela. Martina vzpomíná: „Když jsem si maminku vyslechla, říkala jsem si, že je to sice kruté a ještě více jsem si jí vážila, že všechno tak úžasně zvládla sama. Ale také tátu jsem omlouvala, protože byl přece jen mladý a hloupý. Teď už je přece dospělý a jistě moc rád pozná svou dceru. Byla jsem přesvědčená, že ho musím najít. Dělat jsem to ale neměla, maminka totiž měla pravdu. Lidi se jen zřídka kdy mění.“
Nevěřil, že jsem jeho
Martina se tedy dala do pátrání a díky sociálním sítím to nebyl vůbec žádný problém. Když ale dorazila na místo, kde její otec pracoval a nechala si jej zavolat, byla v šoku. Přišel vysoký zamračený chlap, který se s ní odmítal jakkoliv bavit. I když se Martina snažila sebevíc, jen si vyslechla, že jí nevěří, že si na její matku ani nepamatuje, že to musela být pěkná poběhlice, když s ním něco měla a on si ji nevybavuje, a že ona určitě není jeho, kdoví tedy s kým to dítě vlastně měla. To Martinu hluboce zasáhlo, taková slova na adresu své drahé matky a ještě takové odmítnutí její osoby, to nečekala. Hodně ji to zasáhlo a tak se zapřisáhla, že tohohle člověka už nikdy nechce vidět, a že jí určitě bude lépe bez něj. Matce přiznala, že měla pravdu a omluvila se jí.
Již nikdy se o něm společně nebavili.
