Mám tři sourozence, dva bratři už jsou z domova odstěhovaní a už jsme tak s rodiči zůstaly jen já a má mladší osmiletá sestra. Vím, že nás mají rády obě, ale Lence se dostává mnohem více pozornosti a péče – a to mě velmi mrzí.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Vlastně na ni i hodně žárlím, má všechno, co chce, může si dělat, co chce a já musím doma běhat s hadrem a pomáhat mámě. Někdy mám pocit, že Lenku nenávidím, a to všechno jen proto, že je nemocná. Já si ale nemohu pomoci.
Pozornost, která se nám nikdy nedostala
Moji rodiče jsou velmi zaneprázdnění. Maminka pracuje jako manažerka a otec je řidič kamionu. Doma tak vždycky byli málo, a co si pamatuji, když jsem byla malá, hodně mě hlídali bratři. I když se narodila Lenka, máma začala velmi brzo chodit zase do práce a pořídila nám dokonce paní na hlídání. Mě však kontakt s rodiči chyběl, záviděla jsem spolužačkám, že s rodiči jezdí na výlety nebo si doma jen tak povídají a hrají hry. To jsme my doma neznali. Nikdy.
Strach dokáže divy
Jednou odpoledne, když nás hlídala chůva, měla moje mladší sestra ošklivý záchvat. Z ničeho nic spadla na zem a začala sebou neskutečně házet, měla i pěnu u pusy. Chůva zavolala záchranku a okamžitě přijela i maminka. Viděla jsem, že má o sestru velký strach a já se v tu chvíli bála také. Nakonec se vrátila z nemocnice s tím, že Lenka má epilepsii. Maminka i tatínek se mi pak snažili vysvětlit, že jde o velmi vážnou nemoc, a že na Lenku teď musíme všichni dohlížet a dávat na ni pozor. Záchvaty by se totiž mohly opakovat.
Mě bylo sestry také líto, jenže jen nějakou dobu. Od té doby se u nás doma totiž všechno úplně změnilo. Maminka si v práci zkrátila úvazek a začala být více doma, pracovala hodně po nocích na počítači, aby dohnala, co přes den nestihla. Celé dny se však točila jen kolem Lenky. Já jsem naopak musela začít mnohem více pomáhat. A čím jsem starší, tím je to horší.
Záchvaty se opakovaly
Vím, že je sestra nemocná a podobných záchvatů měla během jednoho roku mnoho. Maminka zjistila, že je u ní nemoc vážná, a tak se soustředila především na péči o sestru. I když ji máme teď doma, pořád s námi není, je jen s Lenkou. Jenže já bych si s mámou taky někdy chtěla popovídat, chtěla bych trávit čas s nimi, ale maminka je děsně úzkostlivá, sestru hýčká, a když chci něco já, odhání mě, aby se náhodou sestře nepřitížilo. Trápí mě, že je nemocná, ale moc na ni žárlím. Ona má pozornost, kterou já jsem nikdy neměla a už ani mít nebudu.
Ivona (15): „Já jsem adoptovaná?“ To mě překvapilo. Setkání s biologickou matkou byl ještě větší šok
Některé věci řeším raději s maminkou kamarádky
Chybí mi matka – a například svou první menstruaci jsem musela řešit s maminkou své kamarádky. Bylo mi tehdy docela trapně, ale nebylo zbytí. První vložky mi kupovala cizí maminka, a ne ta moje, ona totiž zřejmě ani neví, že už jsem to dostala. Neptá se mě, jak se mám a co bylo ve škole. Když přijdu domů, dostanu seznam úkolů, co je potřeba udělat a ona jde ven s Lenkou na procházku.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Lada a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Já mezitím musím doma všechno uklidit, nachystat a někdy i dělám večeři. I když je sestra nemocná, sama sebe se ptám, proč s nimi ven nemůžu i já, moc bych chtěla. Všechnu lásku a péči má jen ona a mě někdy napadá, že jsem vlastně úplně zbytečná a doma mě potřebují jen na domácí práce.
Stejné to je i s příjezdem otce domů. Když se vrátí z práce, okamžitě běží za Lenkou, mě jen pozdraví a řekne mi, že jsem šikovná. Ale já potřebuji víc. Sestru nenávidím, má všechno, co mě vždycky scházelo, žárlím na ni.
