Ivona (15): „Já jsem adoptovaná?“ To mě překvapilo. Setkání s biologickou matkou byl ještě větší šok

Když jsem byla v prvním ročníku střední školy, dozvěděla jsem se něco, co mi bylo tolik let tajené. Jsem adoptovaná. Tato zpráva mi vyrazila dech, i když je pravda, že jsem si mockrát říkala, že nejsem na nikoho z rodiny podobná. Jenže mí rodiče jsou moc hodní lidé, tak jsem nikdy po pravdě nepátrala.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Proč také nemám tmavé vlasy jako maminka a tatínek?

Byla jsem úplně jiná než oni dva – modrooká blondýnka s lokýnkami. Dlouho jsem vypadala jako andílek. Nyní si vlasy žehlím, tak už je tolik kudrnaté nemám. Ale blondýna jsem stále. O adopci mi rodiče řekli, když jsem začala chodit na střední pedagogickou školu. Mým snem je být učitelkou na prvním stupni, nejlepší by bylo, kdybych mohla učit prvňáčky.

Tímto tajemstvím jsem byla hodně překvapená. Ale nemohu tvrdit, že bych byla na adoptivní rodiče naštvaná, že mi to neprozradili dříve. Asi pro to měli nějaký důvod. Vždy se ke mně chovali moc hezky, cítila jsem z nich lásku a starostlivost. Jsem jedináček, další dítě už do naší rodiny nepřibylo. Mamka sice říkala, že si moc přála ještě jedno a že tajně doufala, že by třeba mohli mít i vlastní. Ale nevyšlo to. Nicméně jsou šťastní, že mají mne.

Snažím se být vděčnou dcerou, i když adoptivní

Máma s tátou se mě pak ptali, jestli chci vědět, kdo jsou moji biologičtí rodiče. Zavrtěla jsem hlavou. Netoužila jsem je poznat. Pro mě jsou to naprosto cizí lidé, kteří mě nechtěli a kteří mě raději strčili do dětského domova, aby se o mě nemuseli starat. Nemohla jsem to pochopit. Já bych to nikdy neudělala. Máme doma dokonce i adoptovaného pejska z útulku, protože jsem rodiče pořád otravovala, že bych chtěla doma nějaké domácí zvířátko.

Jednou ve středu po skončení vyučování na mě před školou čekala nějaká paní. Až jsem se lekla, jak mi byla podobná. Hned mě napadlo, kdo to asi bude. Představila se mi jako Tereza. Prý je moje pravá máma. Nevěděla jsem, co mám říct. Já svoji mámu mám, ale jinou. Rozhodně ne tuto cizí paní. Zeptala se mě, jestli mě může pozvat do cukrárny a dodala, že moji adoptivní rodiče o tomto našem setkání vědí.

Paní Tereza

Příliš jsem jí nevěřila, tak jsem zavolala mamce do práce, a ona to potvrdila. Dodala, že záleží jen na mně, jestli si budu s ní chtít promluvit. Jsem už dost velká, abych si to rozhodla sama. Řekla jsem paní Tereze, že na chvilku s ní do cukrárny půjdu. Ale jen na chvilku. Kousek od školy byla jedna taková menší cukrárna, kam jsme občas s kamarádkami chodily na něco dobrého na zub. Tak jsme šly tam.

Tereza se mě zeptala, co bych chtěla. Objednala jsem si svůj oblíbený pařížský dort. Ona si poručila kávu. Posadily jsme si a mlčely. Najednou nebylo o čeho hovořit. Spíš si myslím, že Tereza jen hledala vhodná slova. A já nejsem příliš upovídaná s cizími lidmi.

Tereza míchala lžičkou kávu a pustila se do vyprávění

Dozvěděla jsem se i důvod, proč mě po narození opustila. Prý se jí těsně před mým narozením rozpadl vztah s mým otcem a ona byla příliš mladá na to, aby si troufla vychovávat své dítě sama. Jako východisko se jí nabízelo nabídnout mě k adopci. Což také udělala. A dodala, že doufá, že se mi vede dobře.

Dívala jsem se na ni a říkala jsem si, jestli k ní něco cítím. Nebylo ve mně vůbec nic. Ani nenávist, ani jakýkoliv náznak citu. Myslím si, že je to proto, že mám své rodiče, které mám ráda a kteří mají rádi mě. Vždycky to tak bylo. Řekla jsem Tereze, že jí děkuji za vysvětlení tehdejší situace a zeptala se jí, co po mně nyní chce. Přitom jsem jí nezapomněla zdůraznit, že naše vztahy mezi mnou a adoptivními rodiči jsou více než dobré.

Bylo vidět, že ji to nebylo po chuti. Ale co čekala? Že se jí vrhnu okolo krku se slovy „drahá matko“? Tak to přece v životě nechodí. Měla možnost mě mít, vychovat a dát mi svoji lásku. Jenže ona se na mě vykašlala a opustila mě. Tak ať se nyní nediví. Poděkovala jsem jí za dort a řekla, že už musím domů, protože mám za chvíli kurz jógy, kam jsem pravidelně chodila.

Tereza se mě zeptala, jestli se mi může někdy ještě někdy ozvat. Pokrčila jsem rameny a odpověděla, že si to v sobě musím nejprve vše ujasnit a že nevím, jestli se s ní chci vídat. Poprosila jsem ji, ať mi dá čas.

Pokračuj ve čtení: Petra (18): V patnácti jsem otěhotněla a rodiče mě poslali na potrat. Dodnes se s tím nemůžu vyrovnat a potřebuji pomoc od psychologa

Asi už se s ní ale nesejdu, protože vůbec nevím, co jí mám říct – a vlastně jí ani nic říct nechci.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT