Nemohla vlastně vůbec nic dělat, ale stále na něj myslela. Až za celé dva roky ho Katka potkala znovu a opět se neodvážila nic říct, jenže osud jí cestičku tak trošku vyšlapal sám. Katka pokračuje: „Jednou jsem musela večer s naším psem na veterinu. Když jsem přišla do čekárny, nevěřila jsem svým očím. Stál tam on, moje platonická láska z čajovny. Už to byly dva roky, co jsem ho tam viděla, byl pořád stejně krásný, skoro vůbec se nezměnil. Zdvořile pozdravil a usmál se. Já jsem celá zčervenala a hrozně jsem se styděla. Nedostala jsem ze sebe ani slovo, i když jsem se s ním chtěla začít bavit, abych zjistila, o koho vlastně jde a jak je možné, že jsem ho v našem poměrně malém městě potkala až po takové době. Ale mlčela jsem. Minuli jsme se ve dveřích ordinace a mě běželo hlavou, jak jsem hloupá, že jsem ho zase nechala jen tak odejít.“