Katka: Tajně jsem ho milovala dva roky a až osud nakonec svedl naše cesty dohromady

Někdy se platonicky zamilujeme do někoho, koho vůbec neznáme a cestu si k němu hledáme je velmi těžko. Není ale od věci nechat všechno na náhodě. Možná je pravda, že co se má stát, se nakonec stane. Příběh Katky je toho důkazem.

První setkání

Katka byla normální holkou a studentkou, která se chodila občas bavit s přáteli ven. Když byli jednou večer v jejich oblíbené čajovně, všimla si tam Katka pohledného kluka, ze kterého nemohla spustit oči. Ptala se přátel, kdo to je, ale nikdo tajemného mladíka neznal. Jelikož neznala jeho jméno a nevěděla o něm vůbec nic, bylo velmi těžké ho vyhledat. Katka vzpomíná na osudnou chvilku: „Jen co jsem ho uviděla, měla jsem pocit, že jsem se na první pohled zamilovala. Ten jeho úsměv jsem nemohla dostat z hlavy. Připadal mi sice starší než já a ani jsem nevěděla, zda jsi mě taky všiml, ale od té chvíle jsem myslela jen na něj a hrozně jsem si vyčítala, že jsem se neodvážila ho oslovit.“

Co se má stát, se někdy opravdu stane

Nemohla vlastně vůbec nic dělat, ale stále na něj myslela. Až za celé dva roky ho Katka potkala znovu a opět se neodvážila nic říct, jenže osud jí cestičku tak trošku vyšlapal sám. Katka pokračuje: „Jednou jsem musela večer s naším psem na veterinu. Když jsem přišla do čekárny, nevěřila jsem svým očím. Stál tam on, moje platonická láska z čajovny. Už to byly dva roky, co jsem ho tam viděla, byl pořád stejně krásný, skoro vůbec se nezměnil. Zdvořile pozdravil a usmál se. Já jsem celá zčervenala a hrozně jsem se styděla. Nedostala jsem ze sebe ani slovo, i když jsem se s ním chtěla začít bavit, abych zjistila, o koho vlastně jde a jak je možné, že jsem ho v našem poměrně malém městě potkala až po takové době. Ale mlčela jsem. Minuli jsme se ve dveřích ordinace a mě běželo hlavou, jak jsem hloupá, že jsem ho zase nechala jen tak odejít.“

Osudový mobil

Když Katka pak vyšla z ordinace a oblékala se v čekárně, vyšla sestřička a zeptala se Katky, jestli náhodou nenechala v ordinaci mobil. Její nebyl, ale jediný, kdo tam před ní byl, byl přece on. V tom se rozrazily dveře a záhadný kluk si pro svůj mobil přišel. Najednou se sám dal s Katkou do řeči. Jmenoval se Tomáš. Katka dodává: „Tak tohle jsem vážně nečekala, začal si se mnou najednou povídat. Představil se, začal se smát, jaký je popleta, že strašně spěchal a začal vyprávět, jak přijel za babičkou na návštěvu a jí onemocněla kočka, tak ji vzal na prohlídku. Najednou jsem zjistila, že u nás ve městě ani nebydlí, že se jmenuje Tomáš a je o tři roky starší. Povídali jsme si asi pět minut a on mě nakonec pozval o víkendu do kina. Samozřejmě, že jsem souhlasila a odcházela domů s neuvěřitelným pocitem a motýlky v břiše. Dnes je to už půl roku a jsme spolu moc šťastní. Nikdy bych nevěřila, že to takhle může dopadnout. Přiznala jsem mu i to, že se mi líbil už před roky v čajovně a teď se tomu jen smějeme. Už věřím, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné.“

Zázraky se občas dějí.

Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
zavřít reklamu