Po maturitě jsem měla jasný plán – jít na vysokou. Chtěla jsem studovat psychologii. V naší rodině bylo dost objektů ke zkoumání, a tak jsem si řekla, že by nebylo špatné, kdybych v budoucnu dokázala lidem pomoci s jejich starostmi. Od jara jsem ale měla problémy sama se sebou a na školu se nedostala. Naši jsou teď na mě navíc naštvaní.
Měla jsem plán
Už od třeťáku jsem věděla, že chci jít studovat psychologii. Když se naši rozváděli, chodila jsem chvíli k psycholožce, která byla fajn a moc mi pomohla. Říkala jsem si, že tohle by byla ideální práce pro mě. Sama mám někdy potíže s emocemi, a tak budu lépe schopna pochopit své pacienty. Šla jsem si za tím a snažila se účastnit se nějakých akcí fakulty, kterou jsem si vyhlédla. Zúčastnila jsem se i středoškolské odborné činnosti, abych se dostala dál. Můj plán byl super.
Všechno na mě dolehlo
Když na jaře přišla karanténa, neuměla jsem si s tím poradit. Být doma není úplně pro mě, jsem společenský člověk, a bez svých koníčků a kamarádů propadám špatným náladám. Navíc nám onemocněla a zemřela babička. Místo toho, abych měla chuť všechno zvládat, na mě začalo všechno doléhat. Přestala jsem cítit motivaci cokoliv dělat. A rozhodně jsem se nemohla vydat za svou psycholožkou, aby mi s tím vším trochu poradila.
Maturita byla propadák
I když jsem celou střední měla dobré známky, novou situaci jsem nějak neuměla zkousnout. Do školy jsem šla vynervovaná a vylosovala jsem si otázky, které mi vůbec nesedly. Atmosféra by se dala krájet. Nakonec mi pomohli učitelé, když mi poradili, jak na to. Bez jejich pomoci bych asi úplně vyhořela! Známky jsem rozhodně nedostala takové, na jaké jsem byla zvyklá, ale nakonec jsem byla ráda, že maturitu vůbec mám.
Nevzali mě
Na psychologii mne nakonec nevzali. Počítala jsem s tím tak moc, že jsem probrečela celý den, když jsem se ten výsledek dozvěděla. Neměla jsem žádný extra záložní plán. Sice jsem si dala ještě přihlášku na angličtinu, kam mě vzali, ale to dělat opravdu nechci. V dnešní době, kdy je angličtiny všude plno, je nesmysl ji ještě studovat.
Nejhůř to nesou rodiče
Naši jsou ze mě zklamaní. Tím mi fakt nepomáhají! Už ve svých snech asi viděli, že mám školu vystudovanou. Místo toho, aby mi pomohli, jsou naštvaní. K taťkovi chodím jednou za čas a ten mi vyčítá, že jsem se na školu a maturitu dostatečně nepřipravila. Jako by to asi šlo, když byl celý svět vzhůru nohama! To se mu to mluví! A mamka? Ta kus dne probrečela se mnou. Říkala, že se těšila, jak mi ta škola pomůže se sebedůvěrou. A teď nic.
Rozhodla jsem se, že půjdu na jeden rok studovat do jazykovky němčinu. Mezitím se budu znovu pilně připravovat na přijímačky. Už jsem si na novou situaci zvykla a zvládám ji lépe. Rozhodně je teď psychologů potřeba více, než kdy dřív. Svého snu se nevzdám!
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená slečno,
první zpráva pro vás je velmi dobrá. Maturitu je podstatné mít, na známkách nezáleží. Druhá zpráva je … inu ani dobrá ani špatná. Určitě ale reálná. Snaha porozumět sám sobě potažmo členům vlastní rodiny je motivace ke studiu častá leč špatná. Přinejmenším vám přinese tak jako tak zklamání. Buď vás na obor – s nejvyšším převisem poptávky nad nabídkou – nepřijmou nebo přijata budete a nastane zákonité zklamání. Během studia se setkáte jen s ojedinělými ochutnávkami postupů, jež mohou naznačit něco z vámi kýženého cíle. Jako malý kluk jsem měl knížku o Papáčkově – Mlsálkově. Bylo to o zemi kde na stromech rostly nejrůznější lahůdky. Ona země byla obklopena velkými hradbami z rýžové kaše. Kdo chtěl na kýžené „lahůdkové“ území proniknout musel se tou kaší projíst k cíli. Na ilustrujících obrázcích bylo nakresleno mnoho odpadlíků s nafouklým břichem a zoufalým pohledem. Již Sigmund Freud prokázal, že asociace a vzpomínky jež se nám vybavují nejsou náhodné. Proč jsem si – zhruba po 70 letech od posledního setkání s oním svěžím dílkem – na ně vzpomněl právě teď, jistě nebudete muset hádat několikrát.
K tomu ještě dodatek. V Papáčkově Mlsálkově byly lahůdky na stromech snadno a rychle dostupné a zdarma. To o kvalitních sebepoznávacích postupech po absolutoriu psychologie říci nelze.
Je nesporné, že na trhu práce je větší poptávka po psycholozích než třeba po religionistech, kulturolozích možná i po rekreolozích, judaistech ba i hráčích na harfu. Nicméně najít odborné místo není lehké. Je možné tzv. jít na soukromo. To ovšem znamená zajistit si klienty. Mladé absolventky mého velmi feminizovaného oboru, to v daném směru mívají snad ještě těžší, než mladí absolventi, byť ani těm není co závidět. Lidé příliš neprahnou po tom, aby jim namátkou v hodně soukromých věcech radila dívka stejně stará jako jejich dcera eventuálně jako milenka pana manžela.
Řešení aktuální situace ročním intenzivním studiem němčiny považuji za velmi dobré. Pokud vás neodradí škarohlídi s otázkami typu „Psychologie je sice zajímavá, ale čím se pak budeš živit?“ zvažujte i alternativy soukromé a méně známé. V Praze existuje Psychoterapeutická fakulta i s větví zaměřenou na sociální práci. V Terezíně je Vysoká škola manažerské psychologie. Na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně lze studovat obor speciální pedagogika v kombinaci s výchovou ke zdraví atd.
V každém případě doporučuji: „Rozmysli si Mařenko (opravuji Agato), rozmysli, na své štěstí dobře pomysli…“
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
