Agáta (18): Nedostala jsem se na svou vysněnou školu. Naši mi to vyčítají

Po maturitě jsem měla jasný plán – jít na vysokou. Chtěla jsem studovat psychologii. V naší rodině bylo dost objektů ke zkoumání, a tak jsem si řekla, že by nebylo špatné, kdybych v budoucnu dokázala lidem pomoci s jejich starostmi. Od jara jsem ale měla problémy sama se sebou a na školu se nedostala. Naši jsou teď na mě navíc naštvaní.

Měla jsem plán

Už od třeťáku jsem věděla, že chci jít studovat psychologii. Když se naši rozváděli, chodila jsem chvíli k psycholožce, která byla fajn a moc mi pomohla. Říkala jsem si, že tohle by byla ideální práce pro mě. Sama mám někdy potíže s emocemi, a tak budu lépe schopna pochopit své pacienty. Šla jsem si za tím a snažila se účastnit se nějakých akcí fakulty, kterou jsem si vyhlédla. Zúčastnila jsem se i středoškolské odborné činnosti, abych se dostala dál. Můj plán byl super.

Všechno na mě dolehlo

Když na jaře přišla karanténa, neuměla jsem si s tím poradit. Být doma není úplně pro mě, jsem společenský člověk, a bez svých koníčků a kamarádů propadám špatným náladám. Navíc nám onemocněla a zemřela babička. Místo toho, abych měla chuť všechno zvládat, na mě začalo všechno doléhat. Přestala jsem cítit motivaci cokoliv dělat. A rozhodně jsem se nemohla vydat za svou psycholožkou, aby mi s tím vším trochu poradila.

Maturita byla propadák

I když jsem celou střední měla dobré známky, novou situaci jsem nějak neuměla zkousnout. Do školy jsem šla vynervovaná a vylosovala jsem si otázky, které mi vůbec nesedly. Atmosféra by se dala krájet. Nakonec mi pomohli učitelé, když mi poradili, jak na to. Bez jejich pomoci bych asi úplně vyhořela! Známky jsem rozhodně nedostala takové, na jaké jsem byla zvyklá, ale nakonec jsem byla ráda, že maturitu vůbec mám.

Nevzali mě

Na psychologii mne nakonec nevzali. Počítala jsem s tím tak moc, že jsem probrečela celý den, když jsem se ten výsledek dozvěděla. Neměla jsem žádný extra záložní plán. Sice jsem si dala ještě přihlášku na angličtinu, kam mě vzali, ale to dělat opravdu nechci. V dnešní době, kdy je angličtiny všude plno, je nesmysl ji ještě studovat.

Nejhůř to nesou rodiče

Naši jsou ze mě zklamaní. Tím mi fakt nepomáhají! Už ve svých snech asi viděli, že mám školu vystudovanou. Místo toho, aby mi pomohli, jsou naštvaní. K taťkovi chodím jednou za čas a ten mi vyčítá, že jsem se na školu a maturitu dostatečně nepřipravila. Jako by to asi šlo, když byl celý svět vzhůru nohama! To se mu to mluví! A mamka? Ta kus dne probrečela se mnou. Říkala, že se těšila, jak mi ta škola pomůže se sebedůvěrou. A teď nic.

Rozhodla jsem se, že půjdu na jeden rok studovat do jazykovky němčinu. Mezitím se budu znovu pilně připravovat na přijímačky. Už jsem si na novou situaci zvykla a zvládám ji lépe. Rozhodně je teď psychologů potřeba více, než kdy dřív. Svého snu se nevzdám!

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT