Už od útlého dětství jsem musela být svědkem toho, jak můj otec brutálně napadá mou matku, bil a nadával jí snad za všechno, co udělala. Nezáleželo na tom, zda to udělala dobře, nebo špatně. Pokud jemu se něco nepodařilo, okamžitě si to na ní vybil. Jak jsem rostla, začal napadat už i mě.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Poprvé mě zbil v mých šesti letech, to mi dokonce tekla krev z nosu a pamatuji si to dodnes, jako by to bylo včera. Na rozdíl od své mámy, já jsem si to nechtěla nechat líbit, a tak mi došla trpělivost a poslední útok jsem nahlásila na policii a vypovídala i sociálce. To, jak zareagovala moje matka, jsem ale vůbec nepochopila.
Jste k ničemu
Od mala jsem doma slyšela, že jsme k ničemu, já i moje matka. Otec se na mě snad ani nikdy neusmál, ani to vlastně neumí. Hodně pil a pracoval, když si potřeboval vybít zlost nebo se mu jen tak chtělo, dokázal mou matku i hodiny trápit a bušil do ní jako do pytle písku. To mě moc bolelo za ni a často jsem si stěžovala své babičce. Tu jsem ale bohužel vídala málo, bydlela na vesnici desítky kilometrů od nás.
Věděla jsem, že ona s tím nic neudělá, ale alespoň mě vyslechla nebo se snažila přesvědčit mámu, ať mě vezme a od otce násilníka uteče. To ona však vždycky razantně odmítala. Nevím proč, ale ona ho snad stále milovala.
Máma se mě vždycky snažila bránit, i když jsme obě doma slýchávaly jen to, jak jsme neschopné a k ničemu, ona mi vždy šeptala do ucha, že jej nemám poslouchat, že jsem úžasná a dotáhnu to určitě daleko. Mockrát jsem mámu přemlouvala, abychom od něj odešly, doma jsem to nenáviděla. Nemohla jsem si ani přivést kamarádky na návštěvu, navíc se z mojí matky pomalu stávala troska. Nejedla, jen plakala a nechala se mlátit.
Poslední kapka
Bylo to přesně před rokem, když se otec vrátil domů dřív z práce a byl silně podnapilý. Už z dálky jsme slyšely, že jde a matce bylo jasné, že to nebude dobré. Poradila mi, abych se zamkla do pokoje a nevycházela. Jen co se otevřely dveře, začal kolotoč nadávek a létaly facky. Pak jsem slyšela naříkání a prosby, ať to nedělá a odloží ten nůž. Bože, on na ni vzal nůž, proběhlo mi hlavou a okamžitě jsem za nimi do kuchyně vběhla. Začala jsem se prát s otcem, nůž jsem naštěstí odhodila a otec se ne mně vrhnul. Matka už ležela na zemi a byla celá od krve. Bylo to to nejhorší, co otec doma kdy předvedl.
Všechno utnul až soused, který do našeho bytu vběhl, náhradní klíč jsme totiž měli u rodiny, která bydlela pod námi. Když viděl, co se u nás stalo, zavolal policii a otce vyvedl před dům, kde se porvali ještě oni dva spolu. Já jsem objímala maminku a obě jsme plakaly. Máma mi jen řekla, že otce vyhodili z práce, a proto se tak opil a vyváděl. Nevím proč, ale i po tom všem měla ona pořád potřebu jej omlouvat. Mě však došla trpělivost.
To jsi neměla dělat
Po příjezdu policie dojela i záchranka, když nás viděli, ošetřili nás a otec putoval na záchytku. Matka policii vypověděla, že to bylo nedorozumění a nic nechtěla nahlásit. To já jsem však už mlčet nemohla a otce jsem šla udat sama hned na druhý den. Měla jsem strach nejen o sebe, ale i o mámu. Do celé věci se samozřejmě vložil i sociální odbor a museli přijít i k nám domů. Reakce mojí matky mě ochromila. Začala si vymýšlet, všechno zamlouvala a řekla, že u nás je všechno v pořádku, i otec se před nimi kupodivu choval vlídně a chápavě. Mysleli si, že to mohou vyřešit omluvou. Když odešli, dostala jsem nadáno nejen od otce, ale i od matky.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Lenka a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Ničím rodinu i pověst
Řekli mi, že ničím rodinu, že jsem si dovolila moc a teď se na nás lidé budou dívat skrz prsty. Že už o všem dávno věděli, jim asi nedocházelo. Maminka mě moc překvapila a mě došlo, že tady už být nechci. Když přišla sociálka další týden, podívat se, jaká je situace u nás doma, řekla jsem jim, že doma být nechci. Po domluvě s matkou si mě vzala k sobě babička. Myslím, že se všem ulevilo, i když mě mrzí, že jsem tam matku nechala s tím násilníkem samotnou, nebylo zbytí.
Lída (17): Kamarádi mi dali do pití drogy. Měla jsem z toho problémy a nikdo se mě nezastal.
Už jsem se na to nemohla dívat a věděla jsem, že nemohu udělat víc. Pro mámu vlastně nic, když ona nechce. Byl to její muž a dokud by ona neudala jeho, nikdo by jí nepomohl. Dnes ani nevím, jak to u nás vypadá, domů nejezdím a k mému překvapení tam o mě ani nikdo nestojí. Myslím, že matka už si zvykla a takto je spokojená.
Mě to mrzí a doufám, že k sobě zase najdeme cestu.
