Moc dobře si uvědomuji, že jsem ošklivá. Sama sobě se nelíbím a není to jen nízkým sebevědomím. Jsem malá, silnější, mám krátké vlasy, pihy a velký nos. Když jsem byla mladší, hodně lidí si mě pletlo s klukem. Jsem ale hodně chytrá a mám dobré známky.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Učit se nemusím, stačí mi chvilka a všechno umím, nikdy jsem neměla moc přátel a spíše jsem se držela stranou. Kamarády jsem získala až s nástupem na střední školu, a to jen proto, že dělám spolužákům úkoly. Já bych to ale chtěla změnit, chtěla bych vypadat lépe a také bych ráda měla přátele. Proto jaká jsem a nejen proto, že jsem chytrá.
Máte šikovného chlapečka
Už jako malou si mě lidé pletli na ulici s klukem. Pamatuji si, jak se mamky na hřišti ptali, kolik má její chlapeček let nebo jí říkali, jak šikovného chlapečka má. Když se na sebe podívám do zrcadla dnes, vidím sama, že nejsem vůbec hezká, vypadám skutečně jako kluk a vůbec se nevyrovnám svým spolužačkám. Chtěla bych to změnit, protože jinak už mě navždy budou mít všichni za tu sice chytrou, ale škaredou.
Jsi krásná taková, jaká jsi
Jenže když doma zmíním, že bych chtěla koupit nové oblečení nebo si zajít ke kadeřníkovi a na kosmetiku, tvrdě narazím. Maminka mi odmítá koupit jakékoliv líčidla, stříhá mě doma a neustále mi říká, že mám na všechno ještě dost času. Podporuje mě ve vzdělání, platí mi kroužky ale peníze na to, abych vypadala lépe, mi zkrátka nedá. Vždycky mi říká, že se musím mít ráda taková, jaká jsem, že se nesmím schovávat za hezké oblečení a malovátka.
Ona nechápe, že tohle v dnešní době zkrátka nestačí. I když vidí, že moc přátel nemám, odvětí, že to nejsou kamarádi, když mě soudí podle vzhledu. I když z části s jejím názorem souhlasím, vím, že doba je jiná, než když ona byla mladá – a dnes to prostě nestačí. Alespoň ne na střední škole a konkrétně u nás ve třídě. Tam se na vzhled kouká hodně, i když vynikám v učení, nejsem oblíbená.
Nikdo mi už alespoň neříká „šprte“. Spolužáci totiž zjistili, že když jim budu psát úkoly a dávat jim opisovat písemky, nemusí se učit a mohou projít ročníkem s lepšími známkami. Vzájemně si tak vlastně pomáháme, i když z toho já osobně nemám velkou radost.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Sandra a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Když to napíšeš, vezmeme tě s sebou
Více jak polovina třídy mě žádá každý týden o pomoc. Píšu jim úkoly, slohové práce nebo referáty. Výsledky písemky vždy napíšu na kousek malého papíru a pošlu to po třídě, všichni si to opíší a mají pak lepší známky. Za to mě berou ven, do kina, do herny nebo do cukrárny. Já si tak alespoň na chvíli připadám, že také někam patřím a nejsem pořád úplně sama. Vnitřně mě to ale sžírá. Nechávám se využívat, jen abych nebyla úplně sama a bez přátel.
Už mě vzali dokonce i na diskotéku, to jsem ale musela psát úkoly všem a po celý týden. Kvůli tomu jsem vynechala i dvě hodiny klavíru, abych to všechno stihla. Udělala jsem to jen proto, abych mohla se spolužáky o víkendu na diskotéku, úplně poprvé. To jsem si nemohla nechat ujít. Doma je na mě maminka pyšná, a dokonce si myslí, že měla pravdu. Nepotřebuji nové oblečení ani účes, abych měla přátele. Jak to ale ve skutečnosti je, netuší.
Trápím se, ale vůbec nevím, komu se mám svěřit. Čekám, až mi bude osmnáct a budu si moci najít brigádu a koupit si, co chci. Zatím mě maminka na brigádu pustit nechce, kvůli škole a kroužkům. Já si ale myslím, že je to proto, abych si nic nemohla koupit a byla sama sebou.
