Jitka (14): Okradla jsem své spolužáky, abych si mohla koupit nový mobil. Mrzí mě to, přiznat se však nedokážu

To, co jsem udělala, mě velmi trápí a už jsem se mockrát chtěla ke svému činu přiznat, ale nedokázala jsem to. Potřebuji se s tím někomu svěřit a moc se za svůj čin stydím. Jenže mí rodiče se o mě moc nezajímají a děti se mi pak smějí.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Byla jsem jediná, kdo ještě neměl mobilní dotykový telefon v naší třídě. Smáli se mi a volali na mě „chudáku“, když se naskytla příležitost, prostě jsem ty peníze vzala. Okradla jsem své spolužáky a mobil si koupila, abych alespoň trošku zapadla. Vím, že jsem ale neudělala správnou věc.

Nekoupí mi vůbec nic, pro věci chodíme na charitu

Za své rodiče se občas hodně stydím. Maminka už roky nepracuje a otec dělá většinou jen sezónní práce a přes zimu je doma. Má jen brigádu a my nemáme tím pádem skoro žádné peníze. Oba navíc velmi rádi pijí alkohol. U nás doma to vypadá hrozně, máme jen starý nábytek, polorozpadlý, který našel táta někde u popelnic.

Pro oblečení nám maminka často chodí do místní charity, nový kousek oblečení jsem nedostala už léta. Když už potřebuji něco svátečního, zajdeme na nákupy do sekáče. I přesto si ale nestěžuji, rodiče jsou na mě hodní a já vím, že mě mají rádi.

Ve škole se mi ale smějí

I když si nemyslím, že by mě rodiče zanedbávali, nevypadám jako holky ze třídy a mí vrstevníci z okolí. Chodím hodně škaredě oblékaná, občas i špinavá, protože prát chodíme k sousedce, než otec sežene novou pračku. Děti se mi tak často smějí a nechtějí se mnou mít nic společného. Moc mě to mrzí, nemyslím si, že bych byla nějak špatná, hlady netrpím a doma se cítím dobře, jediné, co mě trápí, je nedostatek rodinných financí.

Nejsem žádný chudák

Všechny děti ve třídě už mají dávno mobilní telefony. Já samozřejmě nic takového nemám. Když se mi začaly děti posmívat a nadávat mi do chudáků, opravdu mi to bylo líto. Plakala jsem celé hodiny, do školy se mi ani nechtělo a nemohla jsem pochopit, proč mě nikdo nemá rád jen kvůli tomu, že naše rodina nemá tolik peněz, jako mají ostatní. Přišlo mi to hrozně nespravedlivé, a tak jsem se zkrátka rozhodla k zoufalému činu.

Tou dobou se u nás ve třídě vybíraly peníze na školní výlet, měli jsme pokladní a ta měla peníze u sebe, normálně v tašce. V jednom nestřeženém momentu, kdy mě nikdo nemohl vidět, jsem ty peníze sprostě vzala. Nikdy by mě nenapadlo, že budu krást a vím, že mí rodiče by nikdy s ničím takovým nesouhlasili a pěkně by mi za to vynadali, ale já jsem měla i dobrý pocit. Pomstila jsem se jim za všechny ty nadávky.

Večeře a nový mobil

Okamžitě jsem šla do obchodu a za peníze si koupila nový mobil. Měla jsem obrovskou radost. Za zbytek jsem domů přinesla večeři, maso, které mamka může koupit jen občas. Doma jsem řekla, že mi peníze poslala babička k mým blížícím se narozeninám. Rodiče se s ní moc nestýkají a nevolají si, takže jsem věděla, že si to nebudou chtít ani ověřit. Lež mi doma prošla a já se naplno mohla těšit ze svého mobilního telefonu.

Ivona (15): „Já jsem adoptovaná?“ To mě překvapilo. Setkání s biologickou matkou byl ještě větší šok.

Výčitky svědomí

Výčitky svědomí ale mám – a opravdu veliké. Nejsem taková, nejsem žádná zlodějka nebo jsem si to alespoň do té doby myslela. I když mě to všechno moc trápí, jsem šťastná, že svůj první mobilní telefon mám stejně jako ostatní děti. Ty už se mi teď tolik nesmějí, udělalo mi moc dobře, když mě s ním viděly a zíraly, kde jsem ho vzala. Naštěstí mi i oni věřily, že jej mám od babičky.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Jitka a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Už nikdy nic takového neudělám, to vím. Pokud bude někdy nějaká příležitost, ráda bych peníze i zpětně vrátila. Opravdu nejsem zlá.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT