Marie byla dívka jako každá jiná, byla chytrá, cílevědomá a zodpovědná. Měla ještě dva mladší sourozence, o které se ale musela začít starat jen, co jí padlo osmnáct let. Jinak by totiž skončili v dětském domově. Jejich máma totiž propadla alkoholu a o děti se vůbec nestarala. Marie tak musela dospět dřív, než bylo potřeba. Jaký je její životní příběh?
Těžký rozvod a máma na dně
Marie žila v malém starším domku již od malička se svou rodinou. Měla dva mladší sourozence, dvojčata, které měla moc ráda a nakonec jim musela dělat mámu. Všechno začalo, když Marii bylo patnáct a jejím sourozencům teprve sedm let. Jejich rodiče se rozváděli a otec se jednoho dne sebral a odcestoval do zahraničí. Přerušil s nimi veškerý kontakt a oni ho už nikdy neviděli. Všechno tak zůstalo jen na Maruščině mamince. Ta ale tuto tíhu neunesla a tak začala pít. Postupně se s ní stávala alkoholička, která jen celý den spala, pila tvrdý alkohol ve velkém nebo docházela do blízké hospůdky, odkud se vracela až pozdě v noci. Na děti byla zlá, jen křičela a vyčítala jim, že od nich táta odešel, protože oni neposlouchali.
Marie dnes vzpomíná: „Bylo to hrozné období, táta prostě odešel a matka se z toho úplně zhroutila. Nedokázala se o nic postarat, nechodila ani do práce, takže jsme byli pořád bez peněz. Já jsem si našla alespoň brigádu a z toho jsem platila sobě a sourozencům oblečení nebo věci do školy. Barák už nám skoro padal na hlavu, neměli jsme skoro na jídlo a máma byla úplně duchem nepřítomná a o nic se nestarala. Takhle to šlo dlouho, než si toho i sousedé všimli a zavolali na mámu sociálku. Já už jsme měla mít za dva měsíce osmnáct, chtěla jsem dodělat učiliště a jít na nástavbové studium. To jsem ale nakonec musela přerušit a vzít si své sourozence do péče. Jinak by totiž museli jít do domova. To jsem ale nemohla dopustit.“
Z dívenky dospělou ženou
Marie už byla zvyklá, že se o sebe a své sourozence musí umět postarat. Teď před ní ale stála mnohem větší výzva. Od sociálky dostala nůž na krk, takže se musela postarat o to, aby měli všichni kde bydlet a měli pravidelný finanční přísun. Nezbývalo jí tak, než najít si stálé zaměstnání, vzdát se svých snů, nepokračovat ve studiu a začít žít opravdovým dospěláckým životem. S tím se ale Marie poprala, jak nejlépe uměla a všechno zvládla. Do začátku jim pomohla babička, která sáhla na životní úspory a zařídila Marii a dvojčatům, sice malý, ale útulný byt ve městě. Bydlení tedy měli a Marie se musela postarat o to, aby každý měsíc donesla domů ucházející výplatu.
Zaměstnání jako vyučená cukrářka nakonec našla poměrně snadno a po večerech ještě pekla dorty pro známé, aby něco přivydělala. Dokázala se tak o všechno postarat a i sociálka jim brzy dala pokoj. S jejich mámou to ale šlo od desíti k pěti, i když ji nechala odvézt na léčení, nedopadlo to dobře a dnes žije sama na ulici a s dětmi se vůbec nestýká.
Marii opravdu nepřipravil osud lehkou cestu, ale dokázala se s tím poprat a dnes je podle svých slov šťastná jako nikdy před tím nebyla.
