V dnešní době to není moc obvyklé, aby rodina měla osm členů. Je jasné, že finančně je taková rodina velmi náročná, výchova šesti dětí opravdu nesnadná, a děti se tak často stávají terčem posměchů od svých spolužáků a kamarádů.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Věrka má své sourozence moc ráda, i přesto ji však napadají myšlenky, že kdyby jich doma nebylo tolik, mohla by se mít lépe a více by zapadala mezi své vrstevníky.
Nic nemáme a se vším šetříme
Věrka si uvědomuje, jak moc se od svých spolužáků ve škole liší. Když si povídají o tom, jak se měli v létě, kde všude byli nebo co mají nového, jaké byly u nich Vánoce, kolik dárků našli pod stromečkem a podobně, je Věrce do pláče. Oni totiž nikam jezdit nemohou, dárků moc nedostávají a k Vánocům většinou všechny děti mají jen praktické dárky – třeba oblečení nebo věci do školy. Prakticky vždy je všechno ale už z druhé ruky. Na nové věci prostě nemají.
Její maminka je už několik let v kuse na mateřské, protože Věrka má tři opravdu malé sourozence, kteří ještě nechodí do školy, a tak v rodině pracuje jen tatínek. Ten se navíc živí jako dělník, je hodně pryč a všechny peníze, co domů přinese, se velmi rychle utratí za to nejnutnější. Maminka je na děti často sama, a tak moc nezbývá volný čas ani na vycházku, natož na nějaký delší výlet.
Na počítač k sousedce
Situace v rodině není úplně drastická, děti mají co jíst a chodí čistě oblékané, jen si rodina nemůže dovolit nic navíc. Technické vymoženosti jako tablet, počítač nebo vlastní mobilní telefon to děti vůbec nemají. Když už Věrka a její sourozenci mají nějaký úkol do školy, který je potřeba udělat na počítači, poprosí sousedku a ta je pustí k sobě, aby úkol mohli udělat na jejím počítači. To je pro Věrku a její sourozence velmi nepříjemné, zvláště když vědí, že všichni jejich spolužáci mají svůj vlastní počítač doma v pokojíčku.
Žádné hory, žádný výlet
Věrka jako jediná dívka mezi sourozenci se stydí před kamarády asi nejvíce. Když vidí spolužačky, jak řeší nové oblečení, účesy a lakují si nehty, může si jen povzdechnout. Na nic z toho ona nemá ani peníze, ani čas, protože doma se řeší jen praktické věci kolem domácnosti a nejmenších dětí, a Věrka musí pomáhat. Se svými spolužáky nemůže jet ani na školní výlet nebo lyžařský výcvik. Což ji samozřejmě odděluje od kolektivu, a to není vůbec příjemné.
Proč je nás tolik?
Věrka často přemýšlí nad tím, jaké by to bylo, kdyby jich bylo méně, tak jako v jiných běžných rodinách. Měli by jistě více peněz a bylo by lépe. „Když vidím, jak se holky chystají odpoledne ven, ukazují si, co mají nového nebo se baví o tom, kdo s kým bude na pokoji na výletě, je m hrozně. Často se ptám sama sebe, proč jen museli mít naši rodiče tolik dětí, když nám nemohou dát všechno. I když se snaží a já to vím, někdy si ty myšlenky i vyčítám, ale přesto si myslím, že šest dětí je opravdu hodně,“ vypráví Věrka.
Až budu moci, půjdu na brigádu
Věrku ale utěšuje myšlenka na to, že od patnácti let bude moci začít chodit na brigády a peníze si přivydělat sama. Pak už si konečně bude moci koupit to, co chce a potřebuje, aby se cítila více jako dívka a zapadala i mezi své vrstevníky. To je pro vývoj každé dospívající dívky velmi důležité. „Alespoň ale vím, že až já budu dospělá, dám si pozor na to, kolik budu mít dětí.
Já bych chtěla jednou svým dětem dát všechno. Myslím, že i naši si občas vyčítají situaci, do které se dostali. Tohle já bych zažít nikdy nechtěla,“ ukončuje vyprávění Věrka, která je na svůj věk velmi uvědomělá.
