Vanessa (16): Nechtěla jsem se vrátit do školy. Půlka kantorů je šílená

Když jsem nastupovala na střední školu, těšila jsem se na nové kámoše i učitele. Celý prvák jsem se ale trápila. Půlka lidí, co nás učí, snad trpí nějakou psychickou poruchou. Chovají se fakt zvláštně a chtějí po nás divné věci.

Konečně změna

Po devíti letech v jednom malém rybníčku na základce, kde už jsme se všichni znali dokonale, jsem se těšila na změnu. Zvolila jsem si střední, která mi vyhovuje, a společně s kamarádkou jsme nadšeně usedly do lavice v prváku. Potom začalo panoptikum zvláštních osobností, kvůli kterým se mi celá škola tak znechutila, že na konci prázdnin fakt nemám nejmenší chuť se tam vrátit. Někdy mám dokonce pocit, že mají ti učitelé nějakou psychickou poruchu, jinak si to neumím vysvětlit.

Bála jsem se výtvarky

Každé pondělí ráno jsme měli dvě hodiny výtvarky. „Skvěle!“ řekla jsem si, když jsem viděla na začátku prváku svůj rozvrh. Co by mohlo být příjemnějšího než v pondělí ráno trochu malování a klidu? To jsem se ale příšerně mýlila! Výtvarku vedl úplný psychouš, který měl hodně zvláštní metody výuky. „Barboro, vyjděte ze třídy a přileťte jako motýl,“ řekl mé spolužačce hned při první hodině. Holka tak musela třepat křídly a létat jako motýl. Potom jsme ji malovali. „To není portrét, to je pomsta,“ řekl k mému dílu učitel důchodového věku. Nikdy jsem na výtvarku nechodila, takže kreslit jsem neuměla.

Následovala druhá hodina, kdy jsme se učili historii výtvarného umění. Plus body, mínus body. Bláznivý systém výuky. Po celý rok nás zásoboval nesmyslnými úkoly. Měli jsme kreslit smrt své matky nebo tu vlastní. Samozřejmě na formát A1 a za domácí úkol. Potom jsme díla probírali, aby nás do jednoho mohl zkritizovat a cokoliv nám vytknout. Hrozný člověk.

Náladový blázen

Pak začal zeměpis. Do třídy vkráčel krasavec středního věku oblečený ve sportovním. Učil taky tělocvik. Vesele se tvářící obličej se s námi přivítal a začal nás učit o všem možném. Byl skvělý profík a znal svět dokonale. Ale byl náladový jako mraky! Někdy přišel do třídy s úsměvem a místo výuky jsme si povídali o cestování. Jindy přišel přísně, třískl atlasy o stůl a hned jsme psali dlouhou písemku. Svůj vztek si nejraději vybíjel na lidech, které si předvolal k tabuli. Před celou třídou je zesměšňoval.

Čtěte také: Karla (16): Táta chtěl vždycky syna. Místo toho jsem se narodila já. Nemůže se s tím srovnat a chová se ke mně strašně.

Rodilý mluvčí na nic

Nejvíce jsem byla zvědavá na angličtinu, na kterou nás měl mít i rodilý mluvčí, Peter. Moc jsem se těšila, jak se zdokonalím v mluvení. Myslela jsem si, že není nic lepšího než člověk přímo z cizojazyčného prostředí, ale nebylo to tak. Neopravoval nám chyby, je to totální salám. Když se na něco zeptáme, nebojí se říct, že neví. Nebo je mu to jedno. Hodiny s ním byly čirá anarchie. Jak ráda jsem vzpomínala na učitelku ze základky, která sice nemá tak dobrou výslovnost, ale aspoň má snahu nás něco naučit.

Korunu tomu dává náš třídní, o kterém se ví, že je sukničkář. Naštěstí je neškodný, ale poznámky trousí pořád a myslí si, že je děsně vtipný.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT