Simona (15): Lhala jsem o tom, co dělá můj táta. Když to prasklo, přišla jsem o kamarády

Mezi spolužáky nejsem moc oblíbená a stojím vždycky spíše stranou. Nedávno jsme se stěhovali z vesnice do města, a tak jsem přešla i do školy ve městě. I tam jsem ale moc nezapadla, ostatní si mě spíše nevšímali – a mě to moc mrzelo. Vymyslela jsem plán, jak se jim více zalíbit, jenže jsem musela lhát. To se mi ale nevyplatilo.

Jako neviditelná

Někdy mám pocit, že jsem neviditelná. I když mluvím, nikdo mě neslyší, když někde stojím, ostatní mě přejdou nebo do mě narážejí. Nejsem vůbec průbojná a nechci se nikomu vnucovat. Už jsem si na to vlastně zvykla. V nové škole mě to ale začalo štvát, chtěla jsem se zalíbit svým spolužákům, chtěla jsem mít kamarády, se kterými bych mohla chodit ven. Proto jsem vymyslela plán, jak se jim vnutím do přízně.

Mají rádi peníze

Nevím proč to tak mají, ale pochopila jsem hned na začátku, že mají spolužáci rádi všechno, co má nějakou cenu. Nosí jen značkové oblečení, každý z nich má svůj tablet, mobil a samozřejmě doma i počítač. To my jsme nikdy moc peněz neměli, mobil mám starý a doma máme jen jeden notebook, který taťka dostal v práci – nový tedy také není.

Bydlíme v bytě po babičce, který jsme zdědili, a naši mají každý dvě zaměstnání, aby nás uživili a mohli splácet své dluhy. Jsem naučená být skromná, nemusím nic z toho, co mají ostatní mít, ale myslela jsem si, že když oni si budou myslet, že to všechno mám, začnou mě více brát.

Pohádka o Popelce

Vymyslela jsem si teda, že jsme se z vesnice odstěhovali kvůli zaměstnání rodičů, že tady získali lepší práci a tak se máme nyní dobře. Řekla jsem jim, že otec je šéf firmy a staví teď pro nás velký dům s bazénem. Navymýšlela jsem si, co všechno doma máme a kde všude jsem už byla. Lhala jsem o tom, jak často cestujeme, že jíme doma k večeři sushi a podobně. K tomu jsem si přidala povídku o tom, jak na vesnici to bylo strašné, že jsem musela pomáhat na domě a nesnášela jsem to, teď už ale máme hospodyni, která nám chodí uklízet.

Můj táta v té firmě dělá, je to lež!

Začala jsem být za hvězdu, měla jsem konečně kamarády ale ne nadlouho. Jeden z kluků totiž má otce, který pracuje ve stejné firmě, jako můj táta. Doma se o mně zmínil, že jsem jeho spolužačka, a že slyšel, že můj táta je jejich nový šéf. Tak prasklo, že můj táta je jen řadový dělník a navíc má exekuci na plat.

Nakonec vyšlo najevo, že nemáme vůbec nic, a že jsem si to úplně všechno vymyslela. Teď se mi jen smějí a nenávidí mě.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu