Saša (15): Chtěla bych se raději vrátit zpět do dětského domova. U pěstounů se mi nelíbí, jejich děti jsou zlé.

U svých pěstounů žiji už pátým rokem, a když si mě brali k sobě, byla jsem moc šťastná. Každé dítě z domova si přeje dostat novou šanci a mít normální rodinu. Já jsem to prožívala stejně, v domově jsme byli hodně omezení, neměli jsme toho moc a já se těšila na novou rodinu, kde budu mít zázemí a také nové sourozence.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Jenže z těch se vyklubali tyrani a dneska to celé vidím úplně jinak. V domově jsem nemusela s nikým bojovat ani se bát. Chtěla bych se tam zase vrátit zpátky ale je mi líto mých pěstounů, oni se opravdu snaží.

Nenormální dětství v dětském domově

Své pravé rodiče jsem nikdy nepoznala, v domově jsem byla od svých dvou let a žila tam až do doby, než si mě vzali k sobě mí současní pěstouni. Jsou to moc hodní lidé, mají dvě další děti z domova v péči a také své dvě vlastní děti – a s nimi mám obrovský problém. Nepřejí mi nic, žárlí na mě, když se semnou má „maminka“ mazlí nebo když mi koupí něco nového. Od začátku se mě noví rodiče snažili brát jako, kdybych byla jejich odjakživa. Jejich vlastní děti to ale nesnesou a už tři roky mi pěkně znepříjemňují život.

Dětství v domově nebylo lehké, ale nikdy jsem tam netrpěla. Vlastně jsem ale nic jiného neznala, a když si mě v deseti letech odvedli pěstouni, byla jsem moc šťastná. Poznala jsem, jaké to je mít klasickou rodinu, sourozence a babičku s dědou. Nikdy mezi dětmi v rodině nedělali rozdíly, až ale vyrostly jejich vlastní děti, kterým je teď třináct a čtrnáct, začalo pro mě peklo. I když jsou mladší, mají nade mnou převahu, já jsem hodně plachá a spoustu věcí si nechám líbit.

Nejsem zvyklá žalovat

V domově jsme totiž na sebe nikdy nežalovali. Všechny děti, co tam byly, se k sobě chovaly hezky, i když i tam samozřejmě byly občas nějaké rozbroje, když se ale něco stalo, řešili jsme to jen mezi sebou, starší děti si většinou pod křídla braly ty mladší – a takto to fungovalo skvěle. Když jsem tak začala pociťovat, že jsem šikanována svými nevlastními sourozenci, snažila jsem se to s nimi vyřešit po dobrém a v klidu.

To je však ještě víc vyhecovalo, nyní se jim raději podřizuji, dělám, co po mě chtějí, a pak mám alespoň chvíli klid. Často za ně píšu domácí úkoly, dělám domácí práce nebo je kryji před rodiči, když něco provedou. Když něco neudělám, lepí mi žvýkačky do vlasů, nadávají mi nebo mi přisypou do zubní pasty chilli, což se stalo už dvakrát. Nejdu na ně žalovat, ale v takových chvílích myslím na dětský domov, kde jsem tohle nemusela řešit.

Mám je ráda

Mám moc ráda své pěstouny a vlastně i sourozence. Dva nejstarší, kteří přišli také z dětského domova, jsou už dospělí. Jeden studuje a doma není moc často a ten druhý již pracuje a bydlí sám. Já jsem jediná holka, a tak si nemám ani s kým popovídat, jen se svou pěstounskou maminkou. To ovšem, když vidí mí bratři, je zle. Tak se raději tomu vyhýbám a v noci si pláču do polštáře.

Ani ve škole nemám moc kamarádek, vlastně jen dvě. Jsem ale ráda i za ně, ale musím uznat, že ostatní spolužáci na mě pohlíží dost skrz prsty. Jsem někdy opravdu hodně smutná, věřím totiž, že tohle by se mi v domově nikdy nestalo. Tam jsme si byli všichni rovni. Chtěla jsem ale poznat život mimo domov, a to se mi splnilo. Alespoň budu připravená na budoucnost, život není med.

Mohla bych říct, že se chci vrátit, ale věřím, že svým obětavým pěstounům bych tak hodně ublížila, oni se totiž oba moc snaží a dávají mi všechno, rozdíly mezi námi dětmi nikdy nedělali. Možná bych měla sebrat odvahu a o všem jim povědět.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT