Sandra nikdy nepatřila k těm nejhubenějším dívkám, byla silnější a také trpěla na kožní vyrážky. Měla špatnou pleť, za kterou se styděla už jako dospívající dívka. Když už svou nemoc přestala brát tak vážně a naučila se žít ve svém těle, přišel do jejího života Honza a všechno změnil. Zase o sobě začala pochybovat a uzavírala se do sebe. Zlom přišel až v momentě toho největšího ponížení.
Nelehké dospívání a konečně i chvilky štěstí
Sandra trpěla na ekzémy již od dětství. Střídaly se u ní období, kdy to bylo lepší, a zase o něco horší. Na ekzémy obecně se lidé dívají skrz prsty a to poznala i Sandra. Navíc byla vždycky trošku při těle a tak se setkávala s tím, že se jí lidé a především děti okolo smály. Na střední škole se však situace uklidnila, Sandra si našla nové přátele a začala být zase spokojená. Moc ji bavila historie, kterou se rozhodla i studovat. Po maturitě tak odešla na kolej a tam se seznámila s Honzou. Byl milý, pozorný a Sandra se do něj na první pohled zamilovala. I když si zpočátku příliš nevěřila a Honza byl její první kluk, velmi rychle se ostychu zbavila. Honza jí tvrdil, jak je krásná, dodával jí sebevědomí a všechno vypadalo jako vystřižené z červené knihovny.
Sandře nejdříve nepřipadalo divné, že společně nikam nechodí a scházejí se jen na pokoji. Užívala si chvilky s Honzou a nepřemýšlela nad tím, že by to mohlo být divné. Po měsíci přišel Honza s tím, že jej ze školy vyhodili a on si musí najít práci a nějaké bydlení. Sandra, která už brigádu měla mu tak navrhla, že by mohli jít do společného bytu a dělit se o nájem. A s tím Honza hned souhlasil.
Jako idylka to jen vypadalo
Byt si našli velmi rychle a začali společně žít. Sandra chodila do školy a do práce, domů chodila až večer a o aktivitách Honzy tak neměla přehled. Ten jí stále tvrdil, že si práci hledá, ale přitom seděl jen doma a nedělal vůbec nic. Sandra ovšem měla na očích stále růžové brýle a svého přítele milovala. Po čase se ale objevily první mráčky. Honza začal být agresivní, urážel ji a poukazoval na to, že je pevná a říkal, že je ošklivá. Nechtěl ji vodit mezi své kamarády a lidem v domě řekl, že jsou jen kamarádi, co se dělí o byt a nájem. Nikdo o jejich vztahu nevěděl a Sandra se začala trápit. Opustit jej však nechtěla.
Jednoho dne za dveřmi zazvonili Honzovi rodiče, kteří se přijeli za synem podívat. Honzova reakce ale Sandru nakonec přiměla o jejich vztahu více popřemýšlet. Sandra vzpomíná: „Když jsem přišla do kuchyně, seděli tam Honzovi rodiče, poznala jsem je z fotografií. Pozdravila jsem je a čekala, že nás Honza představí. On mě ale jako přítelkyni úplně zapřel. Řekl, že jsem spolužačka, že na kolejích to nebylo moc dobré bydlení, a protože oba vyděláváme, můžeme bydlet v normálním bytě. Lhal jim a tvrdil, že stále do školy chodí a dokonce i tu práci si vymyslel. Byla jsem úplně v šoku, ale nechtěla jsem, aby mi potom nadával, takže jsem jen přikývla a mlčela. Pak mě Honza poslal pryč a mě to všechno v tu chvíli došlo. Nikdy mě nemiloval, jen potřeboval někde bydlet. Já jsem byla tak hloupá, že jsem mu na všechno naletěla.“
Konečně řekla – a dost!
Sandra odešla z bytu a byla rozhodnutá s tím něco udělat. Přemýšlela, že by se mu mohla pomstít, pak se ale uklidnila a rozhodla se to udělat jinak. Když se vrátila domů, Honza tam nebyl a tak mohla začít jednat. Sbalila jeho věci, nechala vyměnit zámek na dveřích a věci dala za dveře. Když se pak večer vrátila domů, věci už tam nebyly. Honzu už pak ani nepotkávala, ani o něm neslyšela. Sandře došlo, co všechno jí prováděl a jak ji ponižoval.
Rozhodla se, že už nikdy nebude takto hloupá a věří si víc, než kdy předtím.
