Romana měla od malička úplně jiný režim než děti v jejím okolí. Rodiče ji měli poměrně pozdě, a ona sama si tak později myslela, že je to tím, že jsou rodiče zkrátka ze staré školy. Že se za tím vším může skrývat dávné tajemství, o kterém nikdy nemluvili, neměla ani ponětí.
Proto se pravidlům a příkazů snažila nejednou vzepřít. Až když si sbalila v osmnácti letech věci a chtěla odejít bydlet ke kamarádce, maminka jí všechno řekla. V tu chvíli Romana mnoho věcí pochopila.
Maminka běsnila, táta raději mlčel
Už jako dítě Romana nesměla jíst všechno, jako ostatní děti, maminka hlídala, aby jedla zdravě, správně se oblékala, pravidelně sportovala, brala vitamíny a s každou rýmou hned běželi k lékaři. Když si Romana hrála na hřišti s dětmi a vyváděla s kamarády typické dětské lumpárny, hrála si, lezla na průlezky a věšela se hlavou dolů, její maminka na hřiště přiběhla, začala běsnit a Romanu bez milosti odvedla domů.
Jako dítě byla velmi hlídaná, s dětmi nejezdila na výlety a maminka si ji často nechávala raději doma. Nesměla ani k babičce na prázdniny. Hlídaná byla na každém kroku, což později Romanu velmi frustrovalo. Byla to veselá mladá dívka, chtěla být se svými kamarády, chtěla chodit ven a dovádět stejně jako ostatní. Její maminka byla ale vždy proti tomu, dceru měla nejraději doma a na všechno musela dohlížet sama, i na hodiny aerobiku svou dceru pravidelně doprovázela, což bylo později dospívající Romaně stále více nepříjemné.
„Vždycky jsem si více rozuměla s tatínkem, máma mě hrozně svazovala, pořád mi něco zakazovala a nařizovala, tátovi jsem se vždycky svěřila, plakala jsem, že chci být normální jako všechny děti, ale on jen mlčel. Vlastně mě tiše chápal, ale nemohl udělat nic,“ vypráví svůj příběh Romana.
Nechápala jsem její důvody
Romana moc dobře nerozuměla tomu, o co mamince jde. Chápala, že má strach o jedinou dceru, kterou navíc počala až v šestatřiceti letech strach, více se však přikláněla k názoru, že za všechno může vyšší věk rodičů. Přeci jen vyrůstali v jiné době, měli jiná pravidla a většina kamarádek měla o dost mladší rodiče, kteří byli k dětem benevolentnější.
Zažila si podobný příběh, který popisuje Romana, a chtěla by si se s ním svěřit? Napiš nám na email [email protected].
„Čím jsem byla starší, tím to bylo ještě horší. Holky už v patnácti letech mohly chodit večer do kina, já jsem samozřejmě trčela doma a musela se učit. V té době jsem si slíbila, že jen co oslavím plnoletost, odejdu bydlet pryč. Budu sama a začnu konečně žít,“ pokračuje Romana.
Byla jsem za exota
Čas plynul, a téměř dospělá Romana byla mezi kamarády za exota. Těžce to snášela, zvláště po tom, co si na střední škole našla přítele. Nesměli se téměř vídat, když už, tak tajně. Po škole musela Romana stejně být do hodiny doma a tam ji čekal předem připravený program od maminky. Romanina kamarádka z gymnázia byla o rok starší a k osmnáctinám dostala od rodičů malou garsonku, ve které začala bydlet. Nabídla Romaně, že se k ní může po narozeninách nastěhovat. Ta se tak začala těšit, až konečně začne žít jako ostatní.
Pak přišel velký šok
Na den svých osmnáctých narozenin Romana nikdy nezapomene. Rodiče jí přichystali hezkou rodinnou oslavu, dostala dárky, snědla dort a šla spát. Nad ránem se probudila a začala si balit věci. Chtěla odejít co nejdříve, i když ještě nevěděla, jak to rodičům oznámí. Nechtěla nic říkat dopředu, aby se jí maminka nepostavila do cesty. Ta však jako by něco vytušila a svou dceru přišla v šest ráno do pokoje navštívit. Když viděla, jak si dcera balí věci, rozplakala se.
„Bylo mi maminky přirozeně velmi líto, nechtěla jsem, aby se trápila, ale zároveň jsem chtěla své trápení ukončit já. Nemohla jsem jí ani říct, že mám kluka, s ničím se jí nedalo svěřit, všechno bych měla zase zakázané. Věřila jsem, že když odejdu, naše vztahy se po čase zlepší. To jsem ale ještě nevěděla, proč tohle všechno celé ty roky maminka dělala, teď už to chápu a snažím se našim vyjít vstříc,“ končí své vyprávění Romana.
Měla bych sourozence
Až po osmnácti letech se Romana dozvěděla celou pravdu. Maminka s tatínkem počali své první dítě už na konci svých studií, Romana by měla dnes bratříčka, kdyby ho jako čtyřletého nepřejelo auto. Manželé pak už dlouho nemohli mít děti, maminka se několik let léčila na psychiatrii a jen zázrakem se jim podařilo všechno ustát a založit novou rodinu. Všechny důkazy o existenci malého Vojty však zničili, už existoval jen v jejich vzpomínkách a matka všechno před Romanou tajila, aby se o tom nemuseli bavit.
Tenkrát byla s Vojtou na dětském hřišti, když se otočila na jinou maminku a uslyšela ránu. Šlo o vteřinu, která jí obrátila život vzhůru nohama. Proto se tak moc o Romanu celou dobu bála.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
