V dětském domově jsem vyrostla, své biologické rodiče jsem nikdy nepoznala. Před dvěma lety jsem dostala šanci na nový a hlavně normální život, když si mě odtamtud brali pěstouni. Má nová máma a táta vypadali na první pohled jako andílci, slibovali mi, že budeme jako rodina, ale nic z toho, co mi slíbili, není teď pravda.
Ve službě u svých pěstounů
Dostala jsem se do rodiny, kde už dvě děti byly. Jedno dítě bylo mých nových rodičů a nejstarší bratr byl také z dětského domova. Když jsem k nim chodila na víkendy, všechno vypadalo skvěle. Fungující rodina, krásné prostředí, velký dům a konečně šance nežít v dětském domově. Jenže když mě dostali do péče, všechno se úplně změnilo. Někdy si připadám ve svém domově jako služka a ne jako součást rodiny či jejich dcera.
Nikdo si se mnou nehraje, nevlastní sourozenci mě úkolují a já jim musím posluhovat, na každý den mám seznam úkolů, které musím splnit. Když něco řeknu nebo se vzepřu, je doma neskutečný křik. Prý bych si měla vážit toho, že jsem se z domova dostala, ale já si uvědomuji, že tam mi bylo možná i lépe. I když je pravda, že nová rodina pro mě jisté výhody má.
Je to vlastně má rodina
Až po roce jsem se dozvěděla, proč si mě vlastně rodiče v domově vybrali. Nevlastní mamka byla sestřenicí mého biologického otce, ale v době, kdy se mě vlastní rodiče zřekli, žila má nová rodina v zahraničí. Až po letech si na mě vzpomněli a řekli si, že to zkusí a vezmou si mě do pěstounské péče i proto, že jedno dítě už adoptovali. Byla jsem v šoku, když jsem se dozvěděla, že mám skutečně nějaké biologické příbuzné, byla jsem šťastná ale jen chvíli.
Jako na cizího
Vůbec se ke mně totiž nechovají jako bych byla jejich. Někdy přemýšlím, proč mě v domově raději nenechali, tam jsme také měli nějaký řád, ale určitě jsme nemuseli dělat denně tolik úkolů, jako já musím teď. Když prý ale budu poslouchat a dobře se učit, nechají mě řádně vystudovat – a to bych moc chtěla. Toužím se stát zvěrolékařkou a za svým snem si chci jít.
I když to v nové rodině není takové, jak jsem si to představovala, nikdo mi tu neubližuje, a kromě toho, že jsem jediná, kdo pomáhá v domácnosti a musí poslouchat na slovo, nemám se tu špatně. Má nová rodina je bohatá, nevlastní sourozenci jsou hodně rozmazlení, ale dá se s nimi vycházet.
Jen mě mrzí, že mě asi nemají úplně moc rádi.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
