Hořké zklamání a pád na dno

Martině se zhroutil svět. Když se Martina zeptala na všechno narovinu, ani jí neodporoval a všechno přiznal. Nikdy ji vlastně nemiloval ale měl ji prý rád. Dnes Martina vzpomíná takto: „Bylo to, jako kdybych se propadala stále hlouběji, ale pode mnou vlastně nebylo žádné dno, jen sem pořád padala. Bolelo mě celé tělo, nemohla jsem vstát z postele, tak tomuhle se říká láska? Běželo mi hlavou, že to už nikdy nechci zažít. “. Přišla o svou první lásku ale brzy si uvědomila, že život musí běžet dál. Začala tedy zase chodit mezi lidi, věnovala se jízdě na koni a měla pocit, že klukům už odpustila.

Po pár měsících ji Martin opět na školní chodbě vyhledal a pozval ji na rande. Mám jít, říkala jsem si a ve skrytu duše jsem jásala. Nikdy jsem ho nepřestala milovat a přece jen se mi zdál zase o něco krásnější. Prosil mě a slíbil, že se už změnil a všechno pochopil. Prý jen já jsem to s ním myslela upřímně. A tak jsem s ním šla. Chodili zase spolu a všechno se zdálo být zalité sluncem. Až se jednoho dne ve třídě objevila učitelka a se slzami v očích třídě oznámila, že žák z jiného ročníku jel večer s kamarády trenérem ze zápasu a měli nehodu. Ten kluk to nepřežil. Když pak Martina uslyšela jména onoho žáka, ucítila tu nejhorší bolest. Ztráta lásky se se ztrátou blízkého člověka nedá nijak srovnat. Tohle nezahojí čas, čokoláda ani útěcha nejlepší kamarádky. Ve vteřině tak přišla o všechno a dodnes se bojí znovu zamilovat.