Lucie: Máma mi pořád nadávala a bila mě za známky. Až jsem dostala záchvat, uvědomila si to a přestala

Známky ve škole jsou sice důležité, ale není to všechno. Bohužel pro Lucii (13) to u nich doma tak bylo. Za známky jí máma nadávala, bila ji nebo všelijak jinak trestala. Lucie chodila domů čím dál tím víc vystresovaná, až to jednoho dne vyvrcholilo nervovým záchvatem. Od té doby její máma razantně změnila své chování.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Musím mít samé jedničky

Lucie byla vzorná žačka. Neměla ani moc na výběr. Chodila na několikaleté gymnázium a máma od ní vyžadovala, aby měla neustále samé jedničky. Pokud přinesla jinou známku, věděla přesně, co ji čeká. Za dvojku jí máma vždycky hubovala a sprostě jí nadávala, nebo musela plnit nesmyslné tresty. Pokud donesla známku ještě horší, dostávala k tomu také fyzický trest. Lucie školu nenáviděla, a když si z ní odnášela špatnou známku, domů se vůbec netěšila.

Zase dostala dvojku a čekala, co bude muset plnit tentokrát

Lucii nevyšel test z matiky přesně tak, jak si myslela. Matematika nebyl její oblíbený předmět a pořádně tomu nerozuměla. Domů ze školy šla hodně pomalým krokem a měla málem slzy na krajíčku. Máma jako každý jiný den chtěla znát její známky ještě dřív, než se Lucie vůbec stihla převléct do domácího úboru. Když se ke dvojce přiznala, máma spustila „Ty snad nejsi vůbec moje dcera. Takového blbce jsem nemohla porodit“. Až do večera se Lucie musela učit matiku.

Druhý den se situace opakovala

Lucie si sice chtěla známku z matematiky opravit, ale opět dostala dvojku. Druhá dvojka za sebou, to jí neprojde jen tak. Tentokrát to křikem neskončí. Domů šla raději delší cestou, a jak nejpomaleji mohla. Chvíli dokonce uvažovala, že by domů nešla vůbec. Pohrávala si s myšlenkou, že by utekla k babičce a poprosila by ji, aby u ní mohla bydlet, ale sama dobře věděla, že tohle by jí neprošlo, a nakonec by to její situaci ještě zhoršilo.

Máma vybuchla jak sopka a začala házet věcmi

Nakonec domů přece jen šla. Mámě o další dvojce z matematiky řekla rovnou ve dveřích, aby celou scénu měla co nejdříve za sebou. Máti na ni nejprve vytřeštila či a poté spustila svůj obvyklý cirkus. Nadávala jí, dokonce ji zaškubala za vlasy. Lucie plakala a bála se jí. Její matka v záchvatu vzteku vzala umělohmotnou sklenici s pastelkami a hodila to po Lucce. Pastelky se jí odrazily od ramene a rozsypaly se po celé podlaze.

Nervový záchvat přišel náhle a Lucie nemohla dýchat

V ten moment to byl pro Lucii takový šok, že se nemohla ani nadechnou. Začala lapat po dechu, ale její plíce měly pořád málo. Připadala si jak ryba na souši. Upadla na zem a jako by z povzdálí viděla svoje prsty u nohou i ruku, jak se prohnuly do nepřiměřeného pravého úhlu. Byla jak v křeči. Máma k ní šokovaná přiskočila a snažila se jí pomoct. Nakonec musela volat sanitku, protože věděla, že samy to nezvládnou.

Doktor konstatoval, že to byl nervový záchvat

Sanitka přijela téměř okamžitě. Doktor Lucce píchl uklidňující prostředek pod jazyk a odvezli ji do nemocnice. Tam konstatovali, že dostala nervový záchvat a je třeba, aby se teď šetřila a ničím se nerozčilovala. Druhý den ji propustili do domácího ošetřování. Lucka se bála vrátit domů. Největší obavy měla se své mámy. Čekala, že ji bude chtít potrestat za to, co se stalo, že musela volat sanitku.

Máma se k Lucce začala chovat úplně jinak

Když mama Lucii přivezla domů, bylo všechno jinak, než si Lucie myslela. Byla to máma, kdo za ní přišel a poprosil ji o odpuštění. Máma se rozplakala a chtěla, aby jí Lucka všechno odpustila. Neuvědomovala si, jak zle to na její dceru může působit a pouze chtěla, aby z její milované dcery jednou v životě něco bylo. Nakonec si všechno obě v klidu vyříkaly. Bez jediné hádky, křiku a sprostých slov.

Od té doby se opravdu hodně věcí změnilo. Máma už na Lucku nekřičela a nevyžadovala, aby se každý den do noci učila. Lucie začala domů chodit ráda a s mámou podnikaly více věcí společně.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT