Nikdo mladší patnácti let, podle českých zákonů nesmí mít sex. A ten, kdo se s takovým „dítětem“ vyspí, za to může být stíhán policií. Mě už patnáct bylo, ale znásilnil mě kluk pod zákonem. Bála jsem se to komukoliv říct, aby mě nedali do pasťáku nebo do vězení, ale začala jsem mít psychické problémy.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Žiji v malé vesnici
Jsem holka z vesnice, kterou obklopuje spousta lesů a nic víc. Není tady moc dospívajících v mém věku, ale přesto je nás dost na to, abychom tvořili menší partu. A protože do nejbližšího města je to opravdu hodně daleko, stýkáme se jen spolu a jsme hodně pospolití. Všichni se v podstatě známe od malička, až na Kubu (14). Ten se k nám přistěhoval nedávno z jiné vesnice a snad asi jako jediný mi od začátku nebyl sympatický.
Když ostatní neměli zrovna čas, chodívala jsem s mou malou čivavou často na procházku do okolních lesů. Nebála jsem se tam. Znala jsem tuhle krajinu jako své boty. Při jedné z těchto procházek jsem se nečekaně potkala s Kubou. Rozhodně jsem nemohla tvrdit, že jsem z toho měla radost. Byl o rok mladší než já a připadal mi divný. Vždycky se na mě tak nějak podivně díval a nebylo mi to příjemné.
Chtěl se procházet se mnou
Když mě však požádal, zda může jít zbytek procházky se mnou, bylo mi blbé říct ne. Po cestě jsme mlčeli, jen sem tam někdo něco prohodil. V duchu jsem si říkala, proč chtěl jít se mnou, když si ani nemáme co říct. Došli jsme celkem daleko od domova a v ten moment Kuba začal mluvit víc. Začal se mě vyptávat, jestli už jsem měla kluka, a nakonec měl tolik drzosti, že se mě zeptal, jestli už jsem měla sex. Jen jsem po něm hodila nepříjemný pohled a neodpověděla.
Kuba mě hrubě znásilnil
On se za to na mě ušklíbl a najednou po mě skočil. Nestihla jsem vůbec zareagovat. Povalil mě na zem a u toho křičel, že teď zažiju něco, co jsem ještě nezažila. Vypadal jak smyslů zbavený a měl výraz šílence. Měla jsem strašný strach a snažila jsem se z jeho sevření vyprostit, ale byl silnější. Najednou mi došlo, co přijde. Kuba si na mě vynutil sex. Plakala jsem a prosila, křičela a chtěla jsem ho kousnout, ale neměla jsem proti němu žádnou šanci.
Začal mi vyhrožovat
Když bylo po všem, nechal mě ležet na zemi. Nemohla jsem se ani pohnout. Všechno mě bolelo a chtělo se mi zvracet. Když odcházel, jen prohodil „Opovaž se to někomu říct. Nezapomeň, že já ještě neměl patnáct, proto za tohle budeš policií stíhaná ty. Jestli nechceš mít problém, budeš mlčet.“ Potom se otočil a nechal mě tam. Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale doma jsem byla ještě před setměním.
Bála jsem se nejen policie
Zavřela jsem se rovnou v pokoji a rodičům řekla, ať mě nechají spát, protože mi není dobře. Moc se nestarali a já jim za to v ten moment byla celkem vděčná. Přemýšlela jsem nad slovy, která řekl Kuba. Měl pravdu. Věděla jsem, že sex s nezletilým je trestný čin. Bála jsem se policie a nejen jich. Co když budu muset jít kvůli tomu do výchovného ústavu? Hrozně jsem se styděla za to, co se mi stalo, a dávala jsem si to za vinu.
To, že mě znásilnil, byla moje chyba
Několik dnů jsem jen proležela a nedokázala jsem myslet na nic jiného. Utápěla jsem se ve výčitkách a sama sebe jsem dokázala přesvědčit, že to opravdu byla moje chyba, a tak se můj strach z policie ještě zesílil. Postupně jsem upadala do deprese, a nakonec mě napadlo, že už nechci žít. Z domácí lékárničky jsem si vzala všechny prášky a chtěla jsem je sníst, ale naštěstí se v koupelce objevila máma a okamžitě mě zastavila.
Jsem ráda, že mě máma našla dřív, než mohlo být pozdě
V ten moment jsem se naprosto sesypala. Všechno jsem jí řekla a ona mě pak v koupelce na zemi jen dlouhou chvíli objímala. Nakonec zavolala policii a všechno jsme jim společně řekly. Nic však nebylo tak, jak jsem si celou dobu myslela. Jejich psycholog mi vysvětlil, že i když je Kuba nezletilý, já jsem ta oběť a stíhat budou jeho, a hlavně jeho rodiče, kteří jsou za něj zodpovědní. Bude to on, kdo asi bude muset jít do diagnostického ústavu.
Teď s pomocí lékařů se snažím zpracovat, a hlavně zapomenout na to, co se mi stalo. Nikdy už nebudu ta stejná Lea, ale jedno vím. Tohle nebyla moje chyba.
