Vyrůstala jsem s rodiči v malé vesničce, kde se všichni znali a byli si blízcí. Mamka byla jednou z těch vesnických drben a pracovala s otcem v místní JZD. Před dvěma lety ale JZD propouštělo a oba rodiče přišli o práci. Proto jsme se přestěhovali do velkého města, kde bylo pracovních příležitostí více.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Jenže mí rodiče se s životem ve městě vůbec neumějí sžít, navíc chodí stále staromódně a „vesnicky“ oblékaní, a já se za mě občas hodně stydím.
Drsný kolektiv
Když jsem přišla do školy v novém bydlišti, všichni se na mě dívali poněkud odměřeně. My jsme na vesnici chodili do školy klidně v teplákách a mikině, zatímco tady se děti oblékali slušně a moderně. Já jsem ale žádné takové oblečení doma neměla, a tak jsem se za svůj vzhled styděla. Rifle, které jsem měla, byly už také dost staromódní, neuměla jsem se učesat, a tak jsem se stala terčem posměchu.
S tím jsem ale tak trošku počítala a rychle jsem se adaptovala. Jakmile jsem přišla nově oblečená, děti mě vzaly na milost a začaly si semnou povídat. Vlastně je zajímalo, odkud jsme se přistěhovali a jaké to tam bylo. Vyprávěla jsem jim, jak jsem vyrůstala v přírodě a mezi zvířaty, a oni mně zase, jaké to je, být celý život ve městě plném aut a budov. Bylo to fajn a rychle jsme se spřátelili. Věděla jsem, že to bylo jen zpočátku takové rozpačité, koukali na mě divně, protože jsem tak vypadala a byla jiná.
Rodiče to nedokážou
O poznání hůře se ale adaptují mí rodiče. Ti si neumí zvyknout na život v rušném městě, stydím se za ně a za to, jak se oblékají nebo chovají. Také mluví dost nespisovně a já mám občas pocit, že se na nás každý dívá, když jdeme třeba jen nakoupit a říkají si, co je to tady za exoty.
Víte, moje maminka módě rozhodně nepodlehla, stále nosí staré oblečení a klidně si do města oblékne barevnou zástěru, kterou nosila na cestu do JZD a na pokec ve vsi s kamarádkami. Jenže tohle už se vážně nenosí, myslím, že moje máma je moc hezká žena, které to ale nikdo nikdy neřekl, a ona tak nemá potřebu se upravovat.
Třídní nechápala, co se děje
Otec je stále v práci, s tím tedy trávím o poznání méně času. Ale když se poprvé vydal na naše třídní schůzky, byla jsem z toho v šoku ještě týden. Možná jsem v šoku ještě dodnes. Na vesnici je běžné, že si lidé mezi sebou vyměňují to, co vypěstovali na zahrádce nebo si donesou králíka. Můj otec takhle vyrazil za mojí novou třídní učitelkou, které chtěl poděkovat za to, že mě přijala do třídy v polovině roku. Jednoho králíka tedy vyfasoval náš ředitel a druhého třídní. Oba na to koukali a moc nechápali, co se děje, přeci jen kytka nebo čokoláda by rozhodně byly lepší.
Na druhý den se mě učitelka na otce a mamku ptala, zmínila i toho králíka, a to před celou třídou. Všichni se začali samozřejmě hrozně moc nahlas smát. Pak si ze mě dělali srandu, že jsme jako Hujerovi a zda nemáme i švestičky z vlastní zahrádky.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Karla a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Mami, uprav se
Podobné situace zažívám poměrně často. Moje mamka se nemaluje, nosí silné brýle a pochvaluje si, že obroučky jí slouží už pěknou řádku let. Stále ještě nepochopila, že trvalá se už nenosí a její výběr oblečení se hodí tak akorát na tu cestu do JZD. Když tedy máme společně někam jít, prosím ji, ať se trošku upraví, také ji přemlouvám, ať jde semnou na nákupy, že jí pomohu vybrat něco hezkého na sebe, ale to ona odmítá. Přitom je stále mladá a mě mrzí, že se schovává za maskou vesnické tetky.
Valerie (16): Opila jsem se a děsně se ztrapnila. Kamarádi si všechno natáčeli na video.
Po prázdninách půjdu na střední školu, děsím se toho, co přinese otec mému novému řediteli a třídní učitelce.
