Jarka si se svou starší sestrou vždycky přály mít doma nějakého domácího mazlíčka. Jejich rodiče o tom však nechtěli ani slyšet. Po letech přemlouvání je nakonec přesvědčil až příběh nemocného koťátka, kterého se jim zželelo. Teď je kočička Mary jejich právoplatným členem domácnosti.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Prostě ne
Neexistuje snad na světě dítě, které by jako malé netoužilo po domácím mazlíčkovi. Stejně na tom byla i Jarka a její o rok starší sestra Petra. I když doma žadonili, slibovali, prosili i trucovali, na jejich rodiče nic neplatilo a odpověď vždy zněla jasně. Žádného, ani toho nejmenšího zvířátka se holky nikdy nedočkaly a to proto, že jejich maminka se zvířat obecně poměrně štítila a otec nechtěl doma starosti navíc.
I křeček putoval k babičce
Starší Petra se jednou pokusila domů propašovat malého křečka. Ale i ten musel po dvou dnech, kdy na to maminka přišla, z domu. Sestry si ho tedy vzaly k babičce, ale stále toužily po zvířátku, které budou moci mít doma pořád. Rodiče však neustupovali. „Když něco řekli, opravdu to platilo. Nikdy v ničem nám neustoupili, a zatímco Petra se už později přestala snažit rodiče přemluvit, já jsem to nevzdávala,“ popisuje Jarka.
Ekologický kroužek a návštěva útulku
Když už Jarka nemohla mít zvířátko doma, začala navštěvovat ekologický kroužek, kde měly děti v klubovně pár křečků, morčat a andulek, o které se v rámci kroužku pravidelně staraly. Jejich klubovna sídlila kousek od útulku pro opuštěná zvířátka. Tam chodily starší děti z kroužku občas pomáhat, uklízet a venčit malé pejsky. Jarka byla ve svém živlu, vždycky chtěla se zvířátky pracovat a teď měla možnost je vídat pravidelně, i když jen na pár hodin týdně.
Pravidelně na konci školního roku pořádal klub malých ekologů rozlučkový večírek, na který byli pozváni i rodiče, aby viděli práci svých dětí za celý rok. Kromě starání se o zvířátka totiž děti sadily květiny a různé plodiny, učily se pracovat na zahradě, ale také o životě v přírodě nebo v lese. Takovou ukázku si nenechaly ujít ani rodiče Jarky, dorazila i její starší sestra.
„V rámci ukázky naší práce jsme se byli podívat také v útulku, kde měla přednášku paní, která se tam o zvířátka starala. Měla tam jedno malé nové koťátko, které někdo odhodil u cesty. Bylo ošklivě zraněné, a ještě moc malé, nikdo mu tedy nedával moc velké šance na přežití. Veterinářům a pracovníkům útulku se však podařil zázrak, když ho udrželi při životě. Byl to takový malý zázrak, a když paní přinesla kočičku ukázat, viděla jsem něco neskutečného. Otec k němu přišel, pohladil jej a začal se vyptávat na podrobnosti,“ vypráví Jarka.
Velké překvapení
Uběhly dva dny a doma se osud malého koťátka hodně probíral, Jarku ale ani ve snu nenapadalo, že o něm tatínek doma nemluví jen tak. I přes velkou nelibost maminky totiž tatínek učinil rozhodnutí, že si koťátko hrdinu prostě musí vzít rodina domů. Pro děti to mělo být však velké překvapení. Rozhodnutí tatínka nebylo náhodné, když byl malý, podobné koťátko zachránil on společně s dětmi ve městě, a staraly se o něj společně. Staré vzpomínky tak vypluly na povrch, a bylo rozhodnuto.
Už je Mary naše
Když přišly Jarka se svou sestrou třetí den domů, čekal na ně pořádný šok. Již na chodbě uslyšely mňoukání. A bylo to jasné, koťátko už bylo jejich. I když se maminka pořád tvářila zamračeně, po pár hodinách i ona změkla, a s malou Mary, jak koťátko společně pojmenovali, se mazlila. Mary měla před sebou ještě dlouho cestu, bylo zapotřebí se o ni starat, a navíc měla poraněnou nožičku.
V nové domácnosti se jí dařilo skvěle a dnes je z ní velká a moc hodná kočka, na kterou nikdo z rodiny nedá dopustit.
