Jana (14): Naši mi zakazují se stýkat s lidmi, i když už karanténa skončila. Pak mi řekli, co se děje

Když byla karanténa, všechno jsem chápala a dodržovala. Bylo jasné, že i pro rodiče je tahle situace nová a těžká. Dnes už ale všichni mí spolužáci opět chodí ven a taky do školy. Jsme jen dva ze třídy, co pokračují v domácím studiu.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Už mě to štve. Tik Tok i Instagram jsou plné mých šťastných spolužáků, jen já dřepím doma.

Ze začátku jsem to brala…

Když začala celá ta situace s koronavirem, bála jsem se. Všude záběry lidí v nemocnicích, pořád nějaké statistiky, kolik lidí onemocnělo nebo dokonce umřelo. Naši sledovali tu nemoc, když už se šířila Čínou a Itálií. A už tenkrát mi říkali, že sem jde něco hrozného, a že až to přijde, nezbude nám než vydržet.

Neuměla jsem si to představit, že by se dalo něco v našem životě změnit. A najednou to bylo tady. Nemohla jsem ani do školy, ani na trénink gymnastiky, kterou miluji. Všechno jsem ale chápala, šlo o to, aby se ta nemoc nešířila.

Doma to bylo peklo

Být pořád doma byla strašná otrava. Naši byli celý den v práci. Mamka pracuje ve firmě, kde se vyrábějí desinfekce, takže měla ještě delší směny. A otec je řidič autobusu, takže chodil domů jako obvykle. Celý den jsem byla doma sama, a naši mi řekli, že nesmím nikam ven. Byl to děs! Máme malý byt a myslela jsem, že se ukoušu nudou. Sice jsem mohla s kamarády vykládat alespoň po Facetimu, ale nebylo to ono. Chtěla jsem jít aspoň ven.

Kotel školy a nula zábavy

Ve škole se navíc asi pomátli a mysleli si, že se budeme celý den jenom učit. Navalili nám tolik domácích úkolů, že jsem se pod tím vším málem složila. Celý den sama, žádné radosti, jen tuna úkolů, které mi nikdo pořádně nevysvětlil. Bylo toho na mě opravdu moc a prosila jsem rodiče, ať aspoň o víkendu někam zajedeme. Nebylo kam, všechno bylo zavřené.

Tak jsme alespoň vyjeli někam za město do přírody, kde se dalo dýchat. Ale žádné terno to nebylo. Chyběli mi kámoši, taky aspoň malé nákupy oblečení a takový ten ruch města a spěch. Najednou jsem nemusela rychle jíst, abych stihla gymnastiku. Najednou nebyl důvod nikam spěchat. Úplně mě to ničilo!

Těšila jsem se, že to skončí

Už jsem na netu zahlédla zprávu, že se všechno bude pomalu vracet do normálu, tak jsem se těšila jako malá, že bude tomu šílenému vězení konec. Už jsem si doma zase začala cvičit gymnastiku, abych si připomněla všechny možné cviky a triky, a těšila jsem se, až s tam zase potkám s holkami. Ale mýlila jsem se!

Naši mi řekli, že ještě do školy ani za kamarády nepůjdu. Že ještě počkáme. Nechápala jsem nic. A pořád dokola jsem jim opakovala, že moji spolužáci už do školy jdou. Ve zprávách mluvili o tom, jak půjdou všichni zpět do škol, a já to musela poslouchat s vědomím, že mě se to netýká.

Takový „kopanec“ si nezasloužím!

Škola se otevřela, a všichni, až na mě a jednoho spolužáka, se vrátili zpátky. Připadám si, jako by mi to naši dělali schválně. Je to jako ostrý kopanec do mého života a sebevědomí. Ptala jsem se jich na vysvětlení, ale řekli mi, že mi to nechtějí prozradit. Že je mamka nemocná nebo co. Ale že to teď nebudeme řešit. Tak jsem z toho nepochopila skutečně vůbec nic.

Zatímco moji spolužáci se už vídají a gymnastika zase jede, já dřepím doma a nechápu nic. Nejraději bych ten vir nakopala do zadku, kdyby nějaký měl! Ničí mi můj život! Mám doma haldy učení a jsem tam sama, zatímco si moji spolužáci užívají společných chvil a setkání. Mamka dokonce přestala pracovat a je prý na nemocenské, takže je to ještě horší. Často brečí bolestí a nechce mi říct, co jí je. Už mi to všechno leze na mozek a mám pocit, že jestli odsud neuteču, asi zblázním!

Prožíváte podobné životní útrapy jako Jana a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Zjištění

Nakonec jsem našim řekla, že to není fér. Že se všichni moji kamarádi vídají, a já jediná sedím doma. Řekla jsem jim, že se cítím jako vězeň, a že není fér, když mi nic neříkají. Nakonec mi otec řekl, že má mamka rakovinu. Že ji čeká dlouhé léčení a že spadá do rizikové skupiny. Proto nechtějí, abych se stýkala s lidmi, protože bych mohla vir donést nemocné mamce. Nechápala jsem, co říkají. Přišlo mi to, jako by do země dinosaurů přiletěl obrovský meteor a všechno zničil! Moje mamka a nemocná? Bylo to hrozné zjištění. Ale po čase jsem začala chápat, proč nikam nemůžu.

Dokážeš poznat, zda je tvůj přítel do tebe opravdu zamilovaný?

Mamka teď chodí na chemoterapie a jsme spolu všichni často doma. Už to beru jinak a nevadí mi, že teď s kamarády nejsem. Vysvětlila jsem jim to, a voláme si přes net. Bylo mi líto, že mi rodiče nechtěli nic říct. Realita sice není veselá, ale aspoň vím, co se opravdu děje. Věřím, že to společně zvládneme.

Autor: Michaela Richterová
zavřít reklamu