Zvykla jsem si, že mám pokojíček pro sebe, že mi rodiče dávají všechno a jsou jen moji. Teď je ale všemu konec. Můj pokoj už je přestavěný, aby bylo místo i pro mého malého bratříčka, který se má zanedlouho narodit.
Když mi to rodiče oznámili jako velké překvapení, nenáviděla jsem je za to. Nechci mít sourozence, jsem ráda jedináček.
Rodiče jsou nadšení, tuto novinku mi oznámili s velkou parádou, řekli mi, že mají pro mě velké překvapení, že budu koukat. Já jsem se hrozně těšila, už dlouho chci po rodičích nový tablet a tak jsem si myslela, že mi ho konečně koupili. To jsem se ale šeredně spletla, nedostala jsem nic, přišel jen velký šok. Oznámili mi totiž, že čekají druhé dítě, že budu mít sourozence – a mysleli si, že budu mít asi radost.
Těší se z toho celá rodina a i já vím, že bych se měla těšit s nimi, ale nemůžu. Opravdu se vůbec netěším, teď mi dochází, že už nebudu jejich jediná holčička, nebudu mít výhody, které jsem doposud měla, a které mi všichni kamarádi záviděli. Budu se muset dělit a smířit se s faktem, že teď už na mě nebudou mít tolik času. Jsem v tomto hodně sobecká, ale nemůžu si pomoct.
Zvykla jsem si být jen s nimi
Už jsem si zvykla, že kdykoliv potřebuji, jsou rodiče ochotní udělat cokoliv, jen abych byla spokojená. Hodně času trávíme spolu, jezdíme na výlety, sportujeme a hodně cestujeme. Tomu všemu ale teď bude konec. S miminem se cestovat nebude, a navíc už nebude ani tolik peněz. Tohle já vím a vlastně chápu, že je to normální, ale na sourozence se přesto netěším.
V noci mě určitě bude budit jeho pláč, můj pokoj už nebude jen můj a já už si nebudu moci domů vodit na noc kamarádky. Všechno se změní a já se těch změn bojím. Už teď vidím, že naši nedělají nic jiného než že mluví s břichem, nakupují a skládají výbavičku – ty věci jsou vážně všude a mě to tak připomíná, že brzy budu žít úplně jinak.
Sestřička jako chůva
Také mě děsí, jak pořád všichni opakují, jaká budu velká sestřička a budu hlídat, aby se máma mohla vrátit zase brzo do práce, protože korunky budou potřeba. Nechci být velká sestra a už vůbec se mi nechce malé dítě hlídat. Děti jen brečí, musejí se přebalovat a neustále se na ně musí dohlížet. Místo chození ven a zábavy s kamarády budu muset své volno trávit mezi plínkami.
To je opravdu úžasné překvapení, nevím, jak po mě můžou chtít, abych byla z toho všeho nadšená.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
