Vyrůstala jsem jako jedináček a vždy jsem si přála mít sourozence. I rodiče chtěli další dítě, ale dlouho se jim to nedařilo. Pak se to konečně povedlo a maminka otěhotněla. Všichni jsme měli obrovskou radost a na miminko jsme se těšili. Jenže bratr se narodil jako autista a už od malička s ním byla velká práce.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Maminka se občas úplně hroutila, určitě to rodiče neměli lehké. To, co mi ale před nedávnem provedli, jim nikdy neodpustím. Aby se o brášku mohli starat naplno, mě odstěhovali k babičce. Ta není zlá, ale bydlí od nás daleko. Nemám tu kamarády a je mi smutno.
To miminko se chová divně
Jelikož se rodiče snažili o druhé dítě opravdu dlouho, všichni jsme na narození brášky čekali s velkým nadšením. Všechno bylo doma špičkově přichystané, dokonce jsme se přestěhovali i do většího bytu, byla to skutečně velká událost pro celou naši rodinu. Když se Kubík narodil, byl krásný a roztomilý. Již po pár měsících si ale maminka všimla, že s ním není něco v pořádku. Neustále ho srovnávala se mnou a zjistila, že nereaguje tak, jak by měl.
Po několika měsících, kdy už měl začít reagovat na jméno, začít žvatlat a rozvíjet se, se nic nedělo, a proto se rodiče rozhodli vzít jej na vyšetření. V roce a půl jim lékaři sdělili, že se Kubík už narodil jako autista. To byla pro rodiče obrovská rána. Maminka už byla tolik vyčerpaná a najednou čelila takové zprávě. Já jsem si sama o tom hodně přečetla a také mi o tom tatínek vyprávěl, pochopila jsem, že je to vážná porucha a péče o Kubíka bude v budoucnu ještě těžší.
Společně to zvládneme
Celá rodina ale fungovala tak, jak by měla. Všichni se semkli a rozhodli se pomoci. Já jsem častěji jezdila k babičce nebo si mě brala k sobě na víkendy teta. Všechno jen proto, aby rodiče měli na Kubu více času a mohli se mu věnovat. Byli často unavení, a i já jsem si všímala, že život s nemocným bratrem nebude úplně růžový. Ale nežárlila jsem na něj, ani by mě to nenapadlo. Bylo mi ho upřímně líto, protože byl chvílemi opravdu mimo.
Sebemenší změna nebo výraznější zvuk v něm vyvolávaly neskutečné stavy. Někdy z něj šel dokonce strach, a to je stále ještě malý. Já jsem se ale snažila doma pomáhat a s bratrem se sbližovat, jak jen to šlo. Jeho záchvaty ale nabíraly na síle a občas to bylo opravdu vyhrocené, až k nevydržení. Nikdy jsem si ale nestěžovala, všechno jsem chápala a snažila se, být vzornou dcerou i starší sestrou.
Sbal si věci, pojedeš k babičce
Jedno odpoledne ale ke mně do pokoje rodiče přišli a řekli mi, ať si sbalím věci, že musím odjet k babičce. Jelikož se blížily prázdniny, myslela jsem si, že tam budu trávit léto. To jsem se ale velmi přepočítala. K babičce mě rodiče chtěli poslat ne na prázdniny, ale už napořád. Všechno dokonce domluvili ve škole, další ročník už jsem měla nastoupit v nové škole.
To pro mě byl neuvěřitelný šok a zklamání. Probrečela jsem celé dny, stěhovat jsem se k babičce natrvalo nechtěla, vždyť jsem doma měla rodinu, kamarády a všechno, co jsem měla do té doby ráda.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Iva a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Nezvládáme to
Jenže rodiče byli neoblomní, i když jsem prosila, slibovala, že se více zapojím a budu ještě více pomáhat doma i s bráškou, nic nepomohlo. Řekli mi, že už to nezvládají, ale Kubíka se nevzdají. Prý už jsem velká a jistě to časem pochopím a u babičky si zvyknu. Mám babičku ráda, znám to tam, ale nebylo to a není to ono dodnes. Je mi pořád smutno, rodiče vídám asi jen jednou do měsíce, staří kamarádi na mě skoro zapomněli a ti noví se jim nevyrovnají. Chybí mi můj starý život.
Sandra (16): Jsem ošklivá a chytrá. Spolužákům dělám úkoly, a oni mě za to berou s sebou ven.
Vím, že je bráška hodně nemocný, ale to, že mě rodiče dali na druhou kolej a takhle se mě zbavili, jim nikdy neodpustím. Babička už mi dokonce zakázala o tom mluvit, snažila se mi to vysvětlit, ale myslím si, že ona sdílí můj názor a jen nechce rodiče potopit. Opravdu to nemají jednoduché. Někdy, když mají přijet a my se na ně těšíme, ani nepřijedou. Když totiž Kuba nechce, nehnou s ním. Je to složitá situace, ale i přesto mi domov neskutečně chybí.
U babičky mi není špatně, ale doma tady prostě nikdy nebudu.
