Erika (20): Líbí se mi holky a moje máma se mnou za to nemluví

Erika byla vždycky tak trošku jiná holka. Hodně si rozuměla s klukama, v dětství si nechtěla hrát s panenkami a místo toho, aby chodila do mažoretek, kam ji nutila chodit máma, vybrala si fotbal. Jak dítě ale samozřejmě ještě nevnímala, že nejde jen o výběr zájmů, ale jde o mnohem víc. Jak ale rostla a dopěla do puberty, uvědomila si, že je jiná než ostatní holky. Nelíbili se jí kluci, ale zamilovala se do spolužačky. Jenže co teď? Jak se se vším vyrovnat, když má člověk pocit, že ho nikdo nepochopí.

Když člověk ví, že je něco jinak

Erika dnes vzpomíná: „Když mi bylo dvanáct, začala jsem si uvědomovat, že mě na holkách něco přitahuje ale tak nějak jinak. S holkami ve třídě jsem si moc nerozuměla, přišly mi hloupé a povrchní. Přitom když jsem odjela tehdy na tábor a viděla tam své kamarádky z dětství, které byly úplně jiné, cítila jsem cosi zvláštního.“ Erika tomu ale zvláštní význam nepřikládala a myslela si, že je to věkem a obdobím puberty. Později, když už ale dospěla do věku, kdy každá z jejich spolužaček měla kluka a zažívala s ním svoje poprvé, poznala, že jí se kluci skutečně nelíbí a naopak se v ní probudily touhy poznat blíže dívčí tělo.

Anketa: Máte ve svém okolí někoho, kdo se nebál přiznat k homosexualitě?
Celkem hlasů: 292

„Když jsem potkala na ulici nějakou holku, hned jsem přemýšlela, jak asi vypadají její prsa, zda jsou pevná a měla jsem chuť si na ně sáhnout, naopak, když jsem viděla holky, jak slintají nad zadkem našeho třídního, bylo mi z toho zle. V tu chvíli mě napadlo, že bych možná mohla být na holky. Poznala jsem na internetu jednu holku z města, byla o dva roky starší, jmenovala se Pavla a moc se mi líbila. Sblížili jsme se a s ní jsem zažila své poprvé. Od té doby jsem měla jasno.“

Teď jak to říct mámě

Přiznat si to sama sobě je už sama o sobě dost těžká věc. Erice to trvalo také dlouho, než si uvědomila, že to skutečně takhle cítí a takhle chce i žít. Svůj vztah s Pavlou skrývala celé dva roky, a že to řekne mámě, se odhodlala, až na nátlak své přítelkyně. Erika dodává: „Pavle už vadilo, že se pořád schováváme, že se nemůžeme chytit za ruku, její rodiče to o ní už věděli, jenže mě bylo čerstvých osmnáct a ona už měla dvacet. Ještě jsem měla před maturitou, chtěla jsem nejprve dodělat školu a až potom to mámě říct. Věděla jsem totiž, co bude následovat. Matka nesnášela lidi, kteří byli jiní, chodila do kostela a měla celkově divné názory. Nikdy jsme si moc nerozuměly, a to ani přesto, že jsme společně žily jen my dvě a nikoho jiného z rodiny už neměly. To, že přijdu a řeknu jí, že jsem homosexuální, a že mám partnerku, mě doslova děsilo. Ve skutečnosti její reakce ale byla ještě horší, než jsem předpokládala.“

Mámu už neviděla a asi ani neuvidí

Poté, co se matce přiznala ke své orientaci, rozpoutalo se doslova peklo. Padala slova o vydědění, že všechno co má, dá raději na kostel, než aby něco zůstalo jí… Erika byla zdrcená, ale myslela si, že matka potřebuje jen chvíli na to, aby se s tím srovnala. Sbalila si tedy věci a rozhodla se, že bude pár dní bydlet u své přítelkyně a mámě tak dá čas. Ani čas ale matčiny rány nezahojil. Erika mezitím odmaturovala, našla si brigádu, ale její maminka s ní odmítala mluvit. Své věci Erika našla za dveřmi jejich bytu, kde byly už i vyměněné zámky. Už jsou to dva roky a Erika o své mamince nic moc neví. S Pavlou se mezitím rozešla a tak, aby za sebou spálila všechny mosty, odstěhovala se do jiného města, kde našla práci. Několik pokusů o spojení se svou matkou bylo neúspěšných, a tak se Erika rozhodla to vzdát.

Za to, jaká je, ale nemůže a rozhodně ničeho nelituje

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT