Eliška měla teprve šest let, když její maminka havarovala, a na místě zemřela. Pro ni i pro jejího otce to byla obrovská a nečekaná rána. Vyrovnat se se smrtí milované ženy a maminky bylo těžké, ale život běžel dál a Eliška měla nastupovat do první třídy. Bylo zapotřebí začít zase rychle fungovat, aby malá Eliška strádala co nejméně.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Její tatínek se snažil ze všech sil, po roce, kdy se stále více ujišťoval v tom, že sám nestíhá obstarat domácnost, učit se s prvňáčkem do školy a ještě pracovat, aby zajistil rodině finance, se rozhodnul po poradě s přáteli vyzkoušet seznamku. Nová maminka by přece mohla pomoci Elišce i jemu zase začít nový život.
Těžký první rok
Eliška dnes přiznává, že první měsíce od nehody a úmrtí své maminky si nic moc nepamatuje. Byla ve stresu a také moc smutná. Tatínek i celá jejich rodina se však snažili malé Elišce usnadnit všechno, jak jen to šlo, a to se nakonec povedlo. „Vím, že když jsem nastoupila do první třídy, všichni se mnou zacházeli jako v rukavičkách, to už bylo půl roku po té nehodě. Mně však nástup do školy moc pomohl. Těšila jsem se na spolužáky, učitelky a všechny nové lidi, které jsem tam měla potkat. Tehdy jsem se začala zase smát,“ začíná se vyprávění Eliška.
První rok ale vždy bývá nejhorší, vzpomínky se rychle přihlásí o slovo, a stačí k tomu málo. Zatímco Eliška se ale snažila zapadnout mezi spolužáky, užívala si nové prostředí, nové kamarády a s radostí se pouštěla do učení, její tatínek nestíhal a byl nervově na zhroucení. Padlo na něj všechno a jen stěží dokázal doma uklízet, vařit, učit se s dcerou do školy, a ještě chodit do práce. Zoufalého tatínka tak přátele přesvědčili, že bude nejlepší najít si novou ženu, která by mu se vším mohla pomoci.
Teta byla nejprve hodná, dlouho jí to nevydrželo
Přátelé poradili tatínkovi od Elišky, aby si založil profil na seznamce. Jinak by se neměl čas ani někde venku seznámit. Jelikož to byl pohledný muž v nejlepších letech, navíc vdovec s malou dcerkou, žádosti o seznámení se mu jen hrnuly. Nakonec si po několika setkáních sednul s paní Květou. Byla krásná, snažila se, být milá a hodná.
„Když k nám přišla poprvé, přinesla mi velkou čokoládu a panenku, co uměla mluvit. Byla jsem nadšená, nová teta se mi docela líbila a byla na mě opravdu hodná. Takto to vydrželo ale jen pár měsíců, pak už to bylo horší,“ pokračuje ve vyprávění Eliška.
Zpočátku to vypadalo, že rodinu čeká nový začátek. Teta Květa se už po dvou měsících nastěhovala, začala doma uklízet, vařit a s Eliškou se učit. Byla už o pár let starší než její tatínek a měla dospělou devatenáctiletou dceru, která studovala v zahraničí. Mohla se tedy naplno věnovat své nové rodině. Květa pracovala jako účetní, ale uměla se ohánět i u plotny. Taková ideální šmrncovní teta, která tatínka uhranula už na první pohled.
Čekala na svatbu
Všechno se však změnilo po svatbě. Květa byla tuze vdavekchtivá, a protože si ji chtěl Elišky tatínek udržet, neváhal a vzal si ji. Poté však v rodině nová macecha nastolila zcela jiná pravidla. Na Elišku začala být přísnější, a s postupem času ji více a více úkolovala. Eliška se musela rychle adaptovat a začít pomáhat. Domácí práce pak už měla na starosti jen ona.
„Bylo mi osm a už jsem na každý den měla daný rozpis toho, co musím udělat. Čím jsem starší, tím je to horší. Ona už nedělá skoro nic, dokonce i do práce chodí jen na půl úvazku. Tatínek se jí zastává, protože jí prý musíme být vděční za to, jak se o nás tenkrát krásně postarala. Já to vím, ale také bych ráda zašla občas s kamarádkami odpoledne ven nebo do kina.
Místo toho teď musím mýt nádobí, uklízet a vysávat. S hadrem a vysavačem musím běhat každý den, protože Květa má dvě kočky. I ten jejich záchodek musím umývat už rok já,“ vypráví dál Eliška.
Jako Popelka
Eliška nechce, aby tatínek zůstal zase na všechno sám, ale svou macechu Květu ráda nemá. Mrzí ji, že je pro ni jen jakási uklízečka a pomocná síla v domácnosti. Ani si s ní nepovídá, neptá se jí, jak se celý den měla a jen dává rozkazy. Eliška je teď tak smutnější víc než kdy předtím, a doufá, že se tatínek umoudří a raději budou zase sami dva.
Teď už by to totiž určitě zvládli.
