Od dětství se bojím všeho, co létá nebo leze, jakmile vidím hmyz nebo pavouka, úplně se mi sevře žaludek, nejčastěji beru nohy na ramena a utíkám pryč, někdy také zaječím a už vůbec nejsem schopná ze sebe hmyz nebo pavouka setřást.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Toho si samozřejmě všimli spolužáci, kteří se ale náramně baví, když mě mohou takto provokovat. Už se bojím i do školy chodit.
Osudová škola v přírodě
O své fobii nemluvím, v rodině to všichni vědí a nikdo mi to nemá za zlé, já sama s tím stejně nemohu nic udělat. Mezi kamarády jsem se však svěřila pouze jedné své nejbližší kamarádce a nikomu jinému jsem o tom nikdy nevyprávěla.
Minulý rok jsme ale se třídou byli na pobytu v přírodě celý týden, bylo to na jaře, takže louky i lesy byly plné hmyzu, což nebylo pro mě vůbec dobré. Hrozně jsem se bála, a když jsme náhodou museli jít vysokou trávou, byla jsem úplně zpocená a chtělo se mi brečet. Snažila jsem se však pořád nedávat nic najevo.
Jenže při jedné z her jsem už neudržela emoce na uzdě, když na mě přistála obrovská kobylka. Začala jsem děsně vyvádět, učitelka na mě křičela, ať přestanu vyvádět a spolužáci se mi smáli. Klepala jsem se ještě hodinu potom, hru jsem nedohrála a utekla do penzionu na pokoj. Když jsem pak vyšla, všichni se bavili na můj účet s obrovskou kobylkou vyrobenou z lepenky. To jim sice učitelka zatrhla, ale všichni pochopili, že se toho opravdu bojím a začali si mě dobírat.
Nepříjemné překvapení
Bylo mi jasné, že teď si ze mě budou dělat legraci už pořád. Oni však nezůstali jen u toho. Když jsme šli další den na výlet, mezi svou svačinou v batohu jsem našla velkého brouka. Když jsem ho uviděla, bylo mi do pláče, batoh jsem zahodila a začala jsem utíkat pryč.
Za mnou samozřejmě učitelka a všichni okolo se náramně bavili. Dostala jsem ještě navíc vynadáno. Ten brouk byl mrtvý a naše třídní mi nevěřila, že mi ho tam někdo nastražil, zkrátka si myslela, že tam spadl nebo vlezl a pak se udusil. Jenže já jsem věděla, že takhle to není.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Denisa a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Telefonát rodičům
Všechno pokračovalo další den, kdy jsem našla pro změnu pavouka v botě, zase jsem ztropila neuvěřitelnou scénu, a to už se třídní rozhodla zavolat rodičům, kterým si začala na mě stěžovat. Ti ji však oznámili, že mám z hmyzu strach, a že musí se mnou být trpělivá.
Já jsem v tu chvíli už chtěla odjet domů, ale rodiče trvali na tom, že tam musím zůstat a pokusit se svůj strach překonat. O to jsem se taky snažila, ale nešlo to. Jakmile kolem mě jen něco zabručelo, dostala jsem strach a panikařila. Je jasné, že se mi všichni smáli a nedokázali to pochopit.
Do školy se mi už ani nechce
Od té doby jsem se stala terčem posměchů, a hlavně kanadských žertíků. Musela jsem čelit narážkám a nejrůznějším nástrahám, když někdo našel na chodbě školy jakoukoliv havěť, měla jsem ji v batohu, za tričkem nebo za kalhotami, jednou mi pavouka hodili i do pití. To už se snažila vyřešit i třídní, ale nikdy se nepřišlo na to, kdo to udělal, a celou třídu potrestat nemohla. Už rok chodím do školy se strachem, co si na mě zase vymyslí, opravdu mi to nedělá dobře, dokonce jsem se začala i hůře učit.
Už nechodím ani ven
Dokonce i moje nejlepší kamarádka se mi občas směje, ale to je asi tím, že se smějí všichni. Ven ale už nechodím ani s ní, ani s nikým jiným. Když jsme byla v parku naposledy, domů jsem utíkala jako sprinter s pláčem a banda dětí za mnou s velkým černým broukem, běželi za mnou až ke dveřím a pak mi ho nechali za dveřmi.
Martina (16): Z premiantky na základní škole jsem se na gymnáziu těžkou looserkou.
Doma o tom nemluvím, rodiče si také myslí, že to přeháním. Já mám ale skutečný strach a vůbec nevím, co budu dělat.
