Dana (20): Kamarádka je zlatokopka a mě to mrzí. Co s tím dělat?

Když máme někoho moc blízké a vidíme, jak ničí sám sebe i lidi ve svém okolí, často nás to mrzí. Udělat s tím ale nemůžeme vůbec nic. Dana z našeho příběhu se snažila změnit kamarádku, ale nakonec o ni přišla. Jiná možnost totiž ani nebyla.

Jakoby ani neměla svědomí

Dana s Helenou si byly vždycky moc blízké, byly to spolužačky ale i velké kamarádky. V mnohém si rozuměly, ale na mnohé věci měly taky odlišný názor, což ale v životě bývá normální. Co se týče morálních hodnot, měly na věci ale hodně odlišný názor a to Danu začalo natolik štvát, že se rozhodla raději s Helenou méně vídat. Dana vzpomíná: „Helena byla vždycky hodně sebevědomá, byla moc krásná, všichni kluci ji obletovali, každý se s ní chtěl kamarádit a já jsem měla občas pocit, že se se mnou lidi baví jen, aby se mohli dostat k ní. Tolik mi to nevadilo, já jsem měla svého přítele už od šestnácti a byla jsem v životě spokojená. Pocházím ale z normální rodiny, peněz jsme sice nikdy neměli moc, ale byla jsem naučená, že to, co chci, si musím také obstarat sama. Helena byla mnohem rozmazlenější a ráda se rozmazlovat nechala. Jak byla starší, bylo to s ní ale horší a horší a mě za ni bylo stydno.“

Anketa: Máš taky nějakou takovou podobnou kamarádku?
Celkem hlasů: 124

Začala využívat kluky, nešlo jí o lásku ani nic podobného, vybírala si jen takové, kteří jí zahrnovali drahými dárky a všechno za ni platili. Pokud to některý z nich vycítil nebo jí něco koupit odmítl, zametla s ním jako s hadrem na podlaze a hrozně kolem sebe lidem ubližovala. Dana začala sledovat, že i jejich vztah se mění, ale o kamarádku začala bojovat. Snažila se Heleně všemožně domluvit, ale všechno bylo marné. Nakonec jí sama její nejlepší kamarádka vmetla do tváře, že ona je nula a nikdy nic nedosáhne, když nebude umět lidi využívat ke svému užitku. To Danu ale už rozčílilo natolik, že se s Helenou přestala bavit úplně.

I pokus o smíření byl marný

Dana s Helenou se neviděly celý dlouhý rok. Dana se odstěhovala na kolej a studovala, zatímco Helena si našla staršího, ale zámožného přítele a na školu se vykašlala. Dana dále vzpomíná: „Neviděly jsme se celý dlouhý rok, vůbec se mi neozvala, jen podle facebooku jsem věděla, že si žije dost na vysoké noze, cestuje a má všechno. Přesně tak, jak to vždycky i chtěla. Její přítel byl od ní o pětadvacet let starší, byl rozvedený a měl už tři dospělé děti. Neznala jsem ho, jen podle fotek. Jednoho dne mi po roce zaklepala Helena na dveře, byla v hrozném stavu, měla modřiny na obličeji a plakala. Nemohla jsem jinak, než ji pozvat dál a ona začala vyprávět. Její život na vysoké noze byl vykoupený krutostí jejího partnera, který nešel pro ránu daleko, bil ji a ponižoval. Udobřoval si ji pak zase dárky. Když ale Helena po jednom jeho útoku skončila s otřesem mozku v nemocnici, utekla ke mně a žádala mě o pomoc. Já se svou povahou jsem ji nemohla odmítnout a další tři měsíce jsem jí pomáhala, jak se jen dalo. Bydlela u mě načerno, půjčovala jsem jí peníze, nakupovala jídlo. Je to přece moje kamarádka, říkala jsem si.“

Za pomoc, kterou své kamarádce poskytla, se ale Dana dočkala jen dalšího zklamání. Přišla jedno odpoledne domů a Helena a její věci nikde, na stole ležely klíče ale nikde ani žádný vzkaz. Po pár dnech až opět díky sociálním sítím se Dana dočkala odpovědi. Helena se vrátila k tomu strašnému chlapovi, protože jí koupil nové auto.

Od té chvíle si Dana Helenu s přátel vymazala a na svou kamarádku se snaží zapomenout.

Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Tereza Pospíšilová
ZAVŘÍT