Mám brášku, kterému je sedmnáct let. Svým chováním, mluvením a tím, jak se pohybuje, ale připomíná malé dítě. Rodiče s ním mají moc práce a někdy potřebují pomoci. To pak chtějí, abych ho hlídala, což úplně nesnáším.
Někdy se ho dokonce bojím, nikdy nevím, co udělá, i když zlý není. Navíc je to s ním moc těžké.
Vím, že za to nemůže
Já samozřejmě vím, že on za to nemůže, je prostě postižený a má to už od narození. Vzpomínám si, že jako malá holčička, když jsem chodila do školy, jsem se ho děsně bála a mí kamarádi mě strašili, že ke mně v noci přijde, vytáhne mě z postele a unese mě. Dneska už vím, že se toho opravdu bát nemusím, to však neznamená, že mě už neděsí.
Je s ním sice i někdy sranda, ale jeho postižení je hodně rozsáhlé a maminka říká, že už má podlomené i zdraví, protože pořád hůř a hůř chodí. Já tomu moc nerozumím, ale vidím, že naši jsou už z toho všeho hodně unavení a zoufalí.
Když ho musím hlídat, je mi špatně
Protože naši potřebují někdy taky čas pro sebe nebo si musí něco rychle zařídit, nechávají mě s bratrem samotnou. Chtějí, abych ho hlídala a postarala se o něj, protože jsem už na to dost stará. Vždycky, když s ním mám zůstat o samotě, je mi z toho zle.
Čtěte také: Simona (15): Lhala jsem o tom, co dělá můj táta. Když to prasklo, přišla jsem o kamarády.
Bojím se s ním být sama a opravdu mě to děsí. Není moc mluvný a spíše vydává zvuky, když něco chce, taky je nevyzpytatelný. Aniž by si to on sám uvědomoval, vždycky udělá něco, co mě vystraší. Moc ani nevím, jak se s ním mám bavit. Prostě jsem mnohem klidnější, když jsou s námi i rodiče nebo někdo jiný z dospělých.
Máma se ho nechce vzdát
Naši musí pracovat a bráška vyžaduje opravdu stálou péči. I když je někdy maminka už na dně, za žádnou cenu se ho nechce vzdát. Slyšela jsem jednou tátu, jak si s mámou povídá o nějakém ústavu, kde by mohl být šťastnější mezi svými, se stejně postiženými lidmi. Ale pochybuji, že by na něco takového mamka přistoupila.
Není to snadné, mít takového staršího bratra.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená slečno,
pečovat o velmi postiženého člověka, takového který „zůstal dítětem“ je hodno obdivu a ocenění. Musí to ale být svobodné rozhodnutí. Ono rozhodnutí nelze tzv. delegovat na jiné členy rodiny. Existuje asertivní právo rozhodnout, zda a nakolik jste zodpovědná za problémy druhých lidí.
Neberte si na sebe úkol, který nezvládáte a ani nemůžete zvládnout. Pokuste seto – klidně a bez výčitky rodičům říci. Věřím, že to pochopí. Pokud ne vyhledejte školní psycholožku a poraďte se s ní co a jak. Jistě bude ochotná s rodiči pohovořit a situaci jim osvětlit.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
