Chodila jsem do křesťanské školky, od malička musím s rodiči chodit každou neděli do kostela a musím se modlit před jídlem i před spaním. Mě to ale nebaví, chci být s kamarády a v Boha nevěřím, když to doma řeknu, dostanu trest. Zakazují mi úplně všechno, jsem z toho zoufalá.
Až budu dospělá, v kostele mě nikdo neuvidí
K víře jsem vedena od malička. Pamatuji si na školku a bylo to tam strašné. Pořád nám předčítali z Bible, místo pohádek před odpoledním spánkem. Doma to bylo ještě horší, často jsme se modlili a Bibli jsem musela znát nazpaměť. Každou neděli chodíme do kostela a naši jsou tím úplně posedlí. Když jsem nastoupila do školy, děti se mi smály. Moji rodiče si myslí, že materiální věci člověka ničí, takže nemám nic nového, na počítač se dostanu jen ve škole a ještě nemám ani vlastní mobil.
Jednou jsem doma řekla, že až budu dospělá, tak před tím své děti ochráním a v kostele mě už nikdo neuvidí. Dostala jsem trest a musela jsem jít ke zpovědi žádat o odpuštění. V duchu jsem se tomu vzpírala a smála, v Boha zkrátka nevěřím, kecy v kostele mě nudí a tento život nenávidím.
Příprava na biřmování
Rodiče jsou ovšem přesvědčení, že to ze mě musí nějak dostat a modlitbami prosí Boha, aby mne přijal. Podle nich totiž jen tápu a hledám se. Podle mne to jsou ale všechno hlouposti. Teď mě nutí, abych se připravovala na biřmování, prý pak dostanu pečeť daru Ducha Svatého. Tím se stanu dospělá a zodpovědná za své činy. Moc tomu nerozumím, ale musím poslouchat a pilně se připravovat. Už se nemůžu dočkat plnoletosti, až se konečně budu moci rozhodovat sama.
Čtěte také: Lucka (15): Kamarádka neustále lže a já nevím proč. Nic jsem jí neudělala a ona mi hází klacky pod nohy.
Chci se bavit
Holky v mém věku chodí do kina, ven s ostatními kamarády a baví se. Já musím sedět doma, udělat si úkoly a pak si číst v Bibli. Dokonce nemohu ani na normální tábor, ale jezdím jen na ten křesťanský. Tam se všechno točí jen kolem Ježíše a partičky svatých. Jsem z toho už pomalu zoufalá. Chtěla bych jít také ven a mít normální dospívání. Už mi zničili dětství, proč to pokračuje dál?
Naši mi přijdou jako fanatici. Ptala jsem se naší třídní na to, co mám dělat, ale odpověď nezná ani ona. Budu to muset vydržet, protože s rodiči není vůbec rozumná řeč.
Mgr. et Bc. Vladimír Sácký komentuje:
Milá Anno,
víra a chození do kostela. V naší ateistické zemi je to citlivé téma. Už jste v běhu dospívání a tak se nedivím, že se proti zaběhnutým pořádkům doma bouříte. Je jedno, jestli jsou rodiče přesvědčení vegetariáni, aktivní věřící nebo vyznavači fitness. Často se stává, že děti chtějí jít jinou cestou než rodiče.
Píšete, že „musíte“ do kostela, ke zpovědi. „Nutí“ Vás k biřmování. Zajímalo by mne, jak to nucení probíhá… Některé způsoby mohou být akceptovatelné v rámci výchovy, například domluva a vzájemná argumentace a jiné už jsou na hraně jako vyhrožování či omezování kontaktu s lidmi, které máte ráda. Z Vašeho příběhu, ale nic takového nevyplývá. Předpokládám, proto, že rodiče jen „chtějí to nejlepší“, teď nehledě na to, co si o tom, co je nejlepší pro Vás, myslíme já nebo Vy.
Napadá mne, že v Bibli najdete spoustu příkladů, toho, jak Kristus jednal nezávisle na tom, co si mysleli lidé okolo, že je pro něj dobré. Jedl s nevěstkami a výběrčími daní, účastnil se svatby, kde proměnil vodu ve víno. Co kdybyste rodičům tyto situace připomněla? A o víru nešlo, byl ochoten za ni položit život. Jen nežil asketicky J A to jak čtu, chcete nejspíš taky. A nakonec víra a chození do kostela nebo přijímání svátostí jsou rozdílné věci. Jistě si časem najdete svou cestu a vše, co jste se naučila, proměníte ve svou výhodu. Šťastnou cestu životem přeji!
Mgr. et Bc. Vladimír Sácký: Na FF OU vystudoval jednooborovou psychologii a sociální práci s poradenským zaměřením. Již 11 let pracuje jako psychoanalytický psychoterapeut v soukromé praxi. Externě přednáší na katedře psychologie OU. Pracoval jako psychoterapeut s lidmi s chronickým duševním onemocněním. Věnuje se lektorování odborných a zážitkových kurzů. Má silný vztah k přírodě, rád čte, cestuje a zajímá se o umění.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
